Lewisie - mýty a skutečnost

1.část povídání o rodu Lewisia

Je to rostlina, kolem které se už nahovořilo a napsalo tolik, že člověk váhá, zda o ní také ještě psát. Leč dotazy návštěvníků tohoto webu o skalničkách jsou natolik časté, že mi to nedalo a o lewisiích tak budu psát právě pro ty, kteří o nich stále a stále žádají informace, pro ty, kterým stále a stále tyto krásky hynou...

Troška povídání na úvod

Lewisie jsou rostliny výhradně z oblastí západu Severní Ameriky, kde podle druhu rostou v různých lokalitách od hajních až po vysoké skalní útesy. Od San Bernardino Mountains na jihu Kalifornie až po hory na severu v Britské Kolumbii. První nález těchto rostlin, konkrétně druh Lewisia rediviva, přivezla expedice pánů Lewise a Clarka z území Oregonu, kde působila v letech 1806 – 1807. Následně botanik Federick Pursh jako první popisoval tyto neznámé rostliny a jejich, do té doby neznámý, rod pojmenoval Lewisia, na památku velitele expedice, kterým byl právě kapitán Meriwether Lewis.
Mimochodem – české jméno hořkavečka - dal lewisii jeden náš významný botanik. Patrně podle hořké chuti kořene. Že by ale dnes někdo toto pojmenování používal mi není známo.
V současnosti existuje 16 popsaných základních, zimovzdorných druhů lewisií. Poddruhů a variet je ještě mnohem více. O kultivarech nemluvě, těch jsou stovky.
Ač následující povídání se týká především nejrozšířenějšího, nejoblíbenějšího a také nejdostupnějšího druhu – Lewisia cotyledon, jsou obecně platné i pro všechny ostatní druhy z tohoto rodu. O těchto druzích se samostatně dočtete později, v dalším dílu tohoto povídání.
A ještě malá poznámka: Lewisia je latinské jméno, takže se čte tak, jak je napsáno. Sejdete-li se však s anglicky mluvícími skalničkáři, asi hned tak neporozumíte o čem mluví, neboť toto latinské slovo poangličťují na "lujzija".

Lewisia cotyledon je krásná i v růžici, když nekvete. Existuje v celé škále pestrých barev a je středně náročná až nenáročná na pěstování, pokud ovšem dostane své podmínky. Při správném vysazení a vhodné péči ji můžete mít ve skalce mnoho let. A nemusíte k tomu mít skleník, jak se donedávna tradovalo.
Každoročně se především těchto lewisií prodají tisíce. Nejen na skalničkářských a podobných akcích, ale objevují se i v zahradnictvích a zahradních centrech supermarketů. Inu, v době jejich květu je to komerční artikl. Zvláště atraktivní jsou pěkně vybarvené květy z křížení u pěstitelů. Škoda, že většina z nich zajde nevhodnou péčí a umístěním v zahradě.
Říká se, že lewisie není vytrvalá, že je choulostivá, že nevydrží mráz ... Jsou to jen mýty. Pravdou ale je, že přešlechtěné barevné kultivary, vzniklé ve sklenících, nejsou tak dlouhověké jako původní botanický druh. Přesto vám mohou i kultivary přežívat v zahradě déle než jednu sezónu.

Jak rostlinu bez potíží udržet?

Ještě před nákupem zvažte, zda pro rostliny tohoto druhu máte vůbec vhodnou zahradu a skalku. Nejlépe, budete-li ji pěstovat podobně jako venkovní kaktusy.
Stanoviště musí být slunné, velmi dobře drenážované, s rychlým odtokem vody. To znamená, že rostlina musí být co nejvýše na svahu skalky, pod ní a široko okolo ní musí být hodně jemnějšího štěrku. Ovšem dole pod rostlinou musí být také trocha živného humusu, nejlépe kyprý vyzrálý kompost nebo malinko zeminy z krtinců smíchané se štěrkem (1:2). Rostlina má totiž kůlový, mrkvi podobný tvar horní části kořenu. Na spodní části této „mrkve“ má lewisie rozvětvené jemné vyživovací kořínky. Protože má být přidaného humusu opravdu střídmě, pak je vhodné zjara ke každé růžici nalít trochu hnojiva, například Kristalon Start a podobné. Na rok to rostlině bohatě stačí.
Při výsadbě je třeba především rostlinu bezohledně vysypat z kontejnerku, ve kterém jste ji koupili. Obvykle je totiž v rašelinovém substrátu. Zvláště komerční zahradníci, ale nejen oni, ji pěstují v zahradnickém rašelinovém substrátu plném hnojiva. V tom rostlina přežívá jen krátkou dobu, kdy je v zahradnictví a v prodejně. Zahradníkům jde o rychlý růst a nasazení na květ. Dlouhodoběji ale lewisie takto vysazena nemůže být. Rašelina je pro ni zhoubná. Rašelina má známou vlastnost, že dokáže po určitou dobu udržet vlhkost a nevhodnou zálivkou dochází spíše k jejímu přemokření a zahnívání rostlin. Naopak za letních veder či v suchém období snadno rychle vysychá na troud, následně nepřijímá vodu a rostliny opět odcházejí, usychají. Netýká se to jen lewisií.
Proto je nejlepší rostlině propláchnout kořenovou část vodou, aby se rašelina odplavila. Rostlině to neublíží. Je také dobré opláchnout listy v růžici. Také musí být opatrně od krčku rostliny odstraněny všechny spodní žluté a suché listy, případně skvrnité listy v růžici. Jemné ranky stačí nechat zaschnout, případně zasypat práškovým stimulátorem, aby nedošlo k vniknutí infekce a hniloby do krčku rostliny.

Pak se rostlina vsadí do připravené jamky, ve které je vespod (jak již bylo řečeno) alespoň 5 cm vrstva štěrku s trochou humusu. Stejnou kamenito-humózní směsí se malinko zasypou dole jen konce kořínků a zbytek kořene až nahoru ke krčku se obsype pouze jemným štěrkem nebo oblázky. Žádná zemina ani písek! Když je rostlina vysazena na vyvýšeném místě skalky, u její hrany nebo v kamenitém svahu, kde rychle odtéká povrchová voda nehrozí zahnívání krčku. Výborná je i široká, mírně skloněná spára, v dnes tak oblíbených spárových skalkách. Kamínky či štěrk se nasypou i na povrch pod celým průměrem listové růžice, aby tato byla nad kamínky.
Na připojeném snímku je vidět, jak má být povrch okolo krčku rostlin a pod růžicemi vyštěrkován. Vpravo nahoře je také vidět připravená popískovaná plocha k výsadbě, ještě nezaštěrkovaná. Pozor však, písek nepoužívejte k obsypu tlusté části kořene. Písek je sice propustný, ale drží dlouho vlhko. A to, jak už bylo několikrát řečeno, je pro "mrkvovitý" kořen zničující.

Zálivka není nutná, pokud alespoň občas zaprší. Rostlina se chová podobně jako kaktusy. V době vláhy se „napije“ do svého tučného kořene a listů. Prší-li hodně, voda sice mezi štěrkem rychle odteče, ale to málo co si rostlina zachytí, jí stačí. Při hodně dlouhém suchu ji pak stačí zalévat přibližně jednou za deset dnů. Častá zálivka, zvláště navečer po horkém dnu, ji spolehlivě zabije.

Mnoho rostlin v zahradách zahyne z neznalosti způsobu zalévání. Když se na listech rostliny objeví skvrny a hlavně, když začnou žloutnout spodní listy, myslí si nezkušený skalničkář, že rostlina usychá. Proto rostlinu začne častěji zalévat a čím více listy žloutnou, tím více obvykle zalévá. Následně rostlina uhyne. Žloutnoucí listy jsou příznakem přemíry vlhkosti nebo jednoduše stářím, kdy listy v růžici odspodu odumírají. Suché listy je dobré za pěkného počasí jemně odlupovat, aby se u jejich báze nevytvářelo prostředí pro vznik hub a plísní. Uvadající rostlina se bezpečně pozná lehkým až výrazným zkrabatěním zelených listů. Takovou pak stačí zalévat jak je popsáno, a to velmi střídmě.

Někteří skalničkáři mají lewisie vysazené pod stálezelenými dřevinami, pod které přichází celodenně slunce, ale minimálně tam přímo prší. Není to však ideální, protože do růžic padá starý suchý obrost z dřeviny a je třeba růžice často čistit. Také zde rostliny příliš nevyniknou.
Velmi dobré umístění je v drenážované skalce, která je udělána na slunečné straně podél soklu domu, chaty a podobně tam, kde je větší přesah střechy. V podstřeší stavby vzniká částečně dešťový stín a prší sem obvykle málo nebo jen při větru. Jsou-li sem rostliny vysazeny mezi kameny a štěrk, spolehlivě zde přežijí nejen zimu, ale i léto. Letní úpal není tak nebezpečný, jako deště v kteroukoliv roční dobu.Je to vyzkoušené. Pokud je léto dlouhodobě hodně horké a suché, postačí i zde jen občasná ranní mírná zálivka.

Protože lewisie až příliš konkurují svou barevností klasickým malým skalničkám, je dobré, když jsou vysazeny někde na okraji skalky či ještě lépe v samostatné oddělené části. Lewisie takto ve skupině nejlépe vyniknou. Snadněji se také o ně pohromadě pečuje. Krásné takto vytvořené místo pro "lewisiárium" je na vedlejším snímku. Od skalky vpravo je odděleno komunikací a kamenným schodištěm. Lewisie jsou zde na strmém svahu, ve spárové skalce a nejsou celoročně kryté. Každé jen trochu větší množství vody od nich okamžitě odtéká. V pozdním letním odpoledni jsou zde již přistíněné plotem vedle. Plot je "maskován" přísně sloupovitým tisem Taxus baccata ´Erecta´.

Množení

Je téměř u všech druhů poměrně snadné ze semen, pokud je rostlina udělá, neboť často odkvete bez jediného semínka. Někdy jich naopak udělá tolik, že se kolem vysemení. Tyto rostlinky vyrostlé na místě, jsou nejvíce životné.Semena jsou malá, leskle černá, velikosti máku. Chcete-li mít jistotu a máte-li semen alespoň trochu navíc, zkuste je vysypat řídce přímo na místo mezi štěrk a do spár mezi kameny. Lehce je posypte říčním pískem.Výsledek uvidíte do roka. Většina semínek vzejde. A v dalším roce vám rostliny vykvetou. Budou pak každoročně kvést více a více, budou-li mít výše uvedené podmínky. Množení ze semen je názorně zobrazeno na reprodukci titulní stránky Katalogu výměny semen anglického klubu skalničkářů A.G.S.

Lewisie lze samozřejmě množit klasicky, do kontejnerů či výsevních hlubších misek. Vysévají se do silně propustné směsi z trochy kompostu, špetky písku a hlavně jemného štěrku, nebo jen do písku a štěrku. Výsev se udržuje spíše suchý, ale nesmí přeschnout. Semeno je třeba vysévat od listopadu do února. Mráz nevadí, naopak, přemrznutí semen pak z jara urychlí klíčení. Při vhodných podmínkách brzy vyklíčí malé rostlinky, které rychle vytvářejí miniaturní tučné listové růžice. Když je tato růžička listů velká asi 1 cm v průměru, lze rostlinu pikýrovat, přesadit do malého hrnku se substrátem sice živným, ale velice propustným. Po zakořenění lze rostlinu trochu přihnojit. Nehnojit moc, naroste pak velká růžice, která brzy uhnije, neboť má řídká pletiva. Přibližně za další rok, někdy již na podzim toho roku kdy byl udělán výsev, je možné rostlinu vysadit do skalky nebo suťoviště. Zahradníci svojí technologií rostliny vysévají na podzim ve sklenících a pěstují tak, aby na jaře byly již hotové, dobře prodejné nakvétající rostliny. Jenže ty nebývají moc životné, případně vás trochu potrápí.

Málokdo ví, že rostlina, která nám začne uhnívat, se dá ještě při včasném zjištění zachránit. Když uvidíme, že listy rostlině Lewisia cotyledon odspoda žloutnou, případně jdou snadno od krčku oddělovat poloshnilé i shnilé, je třeba urychleně rostlinu vyjmout ze země (nebo květináče). Obvykle zůstane v ruce jen růžice s ohnilým spodkem a hnijící kořen zůstane v zemi. Pokud na růžici zůstalo alespoň 5 mm krčku, je třeba z něj obrat spodní řadu listů, obvykle beztak většinou žlutých. Následně ostrým nožem, nejlépe vydezinfikovaným v lihu, odříznout z krčku uhnilou část tak, aby zůstal zdravý zbytek krčku. Ten položit do práškového stimulátoru a nechat trochu zaschnout. Pak již stačí růžici klasicky zařízkovat do říčního písku, jemně zamlžit a ponechat v teple, ale ve stínu. Občasným mlžením udržovat písek jemně vlhký. Během asi šesti týdnů i dříve z růžice vyrostou jemné nové kořínky, takže po dvou měsících je rostlina schopna znovu na skalce růst (ale již vysazená na lepší stanoviště). Tato trochu náročnější práce se však vyplatí jen při záchraně mimořádně pěkně zbarvené rostliny. Jinak je lepší si vypěstovat nebo koupit rostlinu novou.
Semeno se v obchodech obvykle sehnat nedá, spíše je lze získat od někoho z přátel či sousedů, kdo již má velké rostliny. Dá se také získat z výměny semen v pražském nebo brněnském Klubu skalničkářů, případně v ostatních skalničkářských klubech u nás. Tyto kluby po uspokojení vlastních zájemců, členů klubu, prodávají přebytky semen i nečlenům za rozumné ceny. Kontakty jsou uvedeny v adresáři klubů. Také lze získat za rozumné ceny již hotové, kvalitně vypěstované rostliny, a to na výstavách klubů skalničkářů (viz: Výstavy a akce). Obvykle na těchto jarních výstavách jsou rostliny s květy či poupaty a tak si lze vybrat i barvu.

Na výstavách skalniček bývají také představovány výpěstky z dalších a dalších křížení Lewisie cotyledon, které obvykle do roka dvou jsou také i v prodejích. Tento snímek ukazuje lewisii z výstavy Klubu skalničkářů Praha, kde rostlina dostala ocenění za úžasnou červenou barvu.
Kotyledonky (jak se jim mezi skalničkáři říká) jsou zajímavé nejen různou barvou a velikostí květů, ale i tvarem listů či celých růžic. Podnikavci jim tak dávají nejrůznější kultivarová jména, ale v podstatě jde stále jen a jen o druh Lewisia cotyledon.

Sbírky pro množení a selekci lewisií

Zatím, co bylo až potud doporučováno pěstovat lewisie pod širým nebem, sběratelé, amatérští pěstitelé i profesionální zahradníci dávají přednost kultuře hrnkové, umístěné ve studeném skleníku nebo boxu. Mohou tak s nimi lépe pracovat, ošetřovat je, přemísťovat a izolovat při opylování či celkově zblízka pozorovat - třeba jen pro potěšení. Z toho vyplývají i některé základní pěstební odlišnosti.
Nejlépe se na takovou sbírku osvědčily hliněné květináče, které jsou pak zapouštěny do boxů s náplní písku, pilin či takové hmoty,která dobře udržuje vlhko. Toto potom prostupuje stěnami květináče do jeho vnitřního prostoru a poskytuje kořenovému systému rostlin trvale jemné vlhko a chlad, a to i v parném létě. Tyto boxy, které je možno v případě potřeby i krýt, jsou buď přízemní, coby sbírkový box, nebo v podobě upraveného stolu, což umožňuje zároveň u vzácnějších druhů je mít blíže k očím. Ve sklenících je to závislé na jejich vnitřním uspořádání. Pěstování ve sbírkovém boxu či ve skleníku je nutné hlavně tehdy, když chceme rostliny dále množit a především když chceme mít rostliny pohromadě k dalšímu ošetřování a bližšímu pozorování. Toho nelze nikdy docílit tehdy, jsou-li vysazeny a rozptýleny ve skalce.
Tento způsob pěstování však přináší i určité komplikace. Je to především nutná dostatečná drenáž v nádobách, správný odhad potřebné velikosti nádoby, jakož i použitého substrátu, jeho míry nasáklivosti a propustnosti. Navíc musíme častěji, někdy i každoročně, rostliny přesazovat, neboť hrozí po delším čase možnost zkysnutí substrátu. Dále je třeba zabezpečit jejich správné uložení v průběhu zimy, protože rostliny nemají přímý kontakt s kompaktní zeminou, kde se rozdíly teploty a vlhkosti postupně lépe eliminují. Každý pěstitel či sběratel si proto musí vybrat způsob pěstování podle svých podmínek ale i záměrů.

Ještě znovu, stručně na závěr to, co se prolínalo celým tímto povídáním stále dokola:
Chcete-li se z lewisií radovat déle než pár měsíců, pak mějte na mysli čtyři podmínky - sucho, svah, drenáž, slunce.

V druhé části připravovaného povídání o lewisiích, se budete moci seznámit s dalšími druhy tohoto rodu.

Připravil Martin Pilný

Foto Copyright 2011: Martin Pilný, Václav Vostřák, Milan Odvárka

Pro představu, jak široká je již barevná paleta lewisií: