Tuto půvabnou drobnou trávničku možná znáte. Víte však o ní další zajímavosti? Já ji pěstuji již více než 30 let, od doby, kdy se ještě jmenovala Armeria caespitosa. Před tím ji dokonce botanici nazývali Statice caespitosa, což zní neuvěřitelně !! Zatím co toto nejstarší synonymum snad dnes už ani nikdo nezná, to druhé "caespitosa" je stále v zahradnictvích i u pěstitelů k vidění. Proto doporučuji, zvykněte si na nejnovější (no zase tak nové také není), poměrně výstižné pojmenování, a to Armeria juniperifolia SYNS.
Je to snad nejdrobnější trávnička na světě. Její drobounké růžice s čárkovitými listy 10 - 15 mm dlouhými a 1 mm širokými, vytvářejí ploché husté podušky, nad nimiž se v květnu až červnu vznášejí na 3 - 5 cm dlouhých lodyžkách ploše kulovité hlavičky shluku květů. Jsou v celé škále růžových odstínů od světlounké až po karmínovou. Existuje i albín, bělokvětá forma, která má i světlejší svěže zelené listy. Růžovokvěté formy mají listy tmavozelené.
Tato trávnička pochází ze středního Španělska, z vyhřátých poloh v sutích na svazích pohoří Cord Central, severozápadně od Madridu. Zde klasickou lokalitou je masiv Sierra de Guadarrama. Roste od nadmořských výšek okolo 800 metrů až do výšek přes 1200 metrů. Mohu potvrdit, že tato trávnička má ráda opravdu hodně slunce. Tam kde ho má méně sice roste, ale méně kvete. Je pro ni typické, že na jižní straně bochánku má vždy více květů než na severní, ačkoliv se zdá, že je osluněná rovnoměrně.
Poměrně dobře přirůstá, takže z mladého jedince - malé růžičky, je do pěti let bochánek o průměru asi 20 cm. Pěstuji vedle sebe, ve stejné pozici, jak růžovou, tak bílou formu. Růžová roste ochotněji a více kvete než bílá. Rostliny vyžadují běžnou zahradní úživnou půdu se štěrkem a pískem, aby byla propustná. U krčku rostlin a pod celým bochánkem nesmí stát po dešti či při jarním tání sněhu voda. Vysazovat se musí na svažité políčko s okamžitým odtokem vody. Pozor na úzké spáry mezi dvěma většími kameny. Zde zpočátku roste výborně a jak se rozroste, uschne zde. Proč? Vysvětlení je prosté. Růžice rostliny vytvoří tak stěsnaný hustý drn, že přes něj prosákne minimum vody a většina steče po povrchu kolem. Ke krčku starší rostliny se tak nedostane žádná voda. Z okolí nemá kudy prosáknout voda, když jsou kolem kameny. Proto rostliny těchto trávniček chtějí suťoviště nebo širší políčko ve skalce. Celkově jde však spíše o suchomilnou rostlinu. Mokré stanoviště ji spolehlivě zahubí.
Armeria juniperifolia má i jednu zajímavou odchylku, o které se toho málo ví. Krátce po válce ji v horách nad městem Guadarrama nalezl dr. Roger Bevan. Přinesl ji do kultury a hned v roce 1946 získala v Anglii významné výstavní ocenění (Award of Merit). Do skalničkářské literatury a katalogů školkařů se dostala pod jménem Armeria juniperifolia ´Roger Bevan´ nebo často také jako ´Bevan´s Variety´, případně jen zkráceně ´Bevan´. Toto nejednotné pojmenování je dáno neujasněným oficiálním popisem. Ten snad nikdy nebyl udělán, ač tato ojedinělá odchylka by si to zasloužila.
Čím je "Bevan" tak zajímavý?
Oproti ploše se rozrůstajícímu základnímu druhu Armeria juniperifolia, který se navíc časem rozpadá do nepravidelných tvarů a přestává být pěkným kompaktním bochánkem, se rostlina nalezená dr.Bevanem rozrůstá naprosto souměrně do kruhu. Postupně se vyklene do pravidelného bochánku, jakoby jste přepůlili tenisový míček. Bochánek je naprosto kompaktní, tuhý, nerozpadá se. Výrazným znakem jsou však i květy, které jsou tmavorůžové a téměř bezlodyžné, takže kvetoucí bochánek je jimi jakoby obalen. I zde se časem projeví vliv oslunění - na jižní straně bochánku již rostlina kvete, zatímco na severní je ještě v poupatech, ač vzdálenost mezi nimi není více než 15 cm. Kvetoucí Armeria juniperifolia ´Roger Bevan´ je prostě malý klenot ve skalce.
Obě trávničky, jak základní druh tak jeho odchylka, jsou nenáročné rostliny, jsou-li vysazeny správně. Trošku "zlobivá" je bílá forma, která méně ochotně kvete a ráda uhnívá. Je-li však vysazena tak jak všechny tyto trávničky chtějí, tedy v mírném suťovém, dobře drenážovaném svahu na plném slunci, pak si její pěstování mohou dovolit i úplní začátečníci.
Také množení je velice snadné. Koncem června, po odkvětu, stačí odstřihnout postranní růžice s kouskem "starého dřeva", očistit spodek od starých hnědých listů a zařízkovat do čistého říčního písku. Zelené růžice do 4 týdnů pustí kořínky. Samozřejmě, že písek nesmí vyschnout, ale stačí jej normálně zalévat a v horkých letních dnech večer řízky rosit a hlavně stínit. V září se již mohou nahrnkovat nebo případně přímo vysadit do skalky.