www.skalnicky.cz Zpět na úvodní stránku
 
Výstavy a akce
Zajímavé rostliny
Pro
začátečníky
Skalky pro inspiraci
Bude Vás zajímat...
Ze světa hor
Adresy pěstitelů
Informace o klubech

Povídání
o jaterníku - podléšce
Květy podléšek mnoha druhů

(rod Hepatica)

Zahleďte se do obrázku vpravo.Věřili byste, že to vše jsou květy podléšek? Ovšem ne z našich lesů a hor, ale z celého světa. Že takovou nádheru neznáte? Pak vám nabízíme třídílný seriál, věnovaný rodu Hepatica. Možná se dovíte leccos, co jste neznali. Seriál pro vás připravil zkušený český pěstitel podléšek, pan Ladislav Materna.


Většina lidí spojuje květy sněženek se symbolem jara. Jistě. Nic proti tomu. Jsou krásné svojí nevinností, svojí ušlechtilostí, ale i včasností s jakou k nám přicházejí po dlouhé zimě, které obvykle mají milovníci květin v předjaří už dost. Ale já s tím symbolem tak úplně nesouhlasím. Sousedím náhodou se sněženkovou rezervací, a tak vím, že když vykvétají, bude ještě sněhových přeháněk, nepohody, deště se sněhem a větru až až . A to přeci není vytoužené jaro.
Nabídnu Vám jinou alternativu. Znáte jaterníky - podléšky? Když ty rozkvetou, tak to už je opravdové jaro tak jak má být. Je obvykle konec března či začátek dubna, sluníčko je sice občas zubaté, ale má už sílu! A tak spěcháte do lesa za matičkou přírodou a koho že tam nevidíte. Září jich tam stovky, ba někde i tisíce, povětšině jasnou nebeskou modří. Podléšky! Pro botaniky Hepatica nobilis. Roztomilé, skromné ale nádherné květinky, které nám zvěstují, že jaro už opravdu přišlo. Jsou tady, otáčejí se za teplem životadárného sluníčka a přenášejí na nás tu pravou jarní pohodu. Vedle nich se proklubávají na svět žluté petrklíče a omamně voní keříky lýkovců. A já mezi ně každoročně zavítám, abych tu neopakovatelnou atmosféru jara do sebe nasál až do morku kostí. Podléšky – děkuji vám, pro mne vedete před sněženkami.
Proto o vás budu dnes povídat stejně, jako ve dvou dalších pokračováních tohoto seriálu věnovaného rodu Hepatica.

Hepatica nobilis trs (foto Pavel Krása)

Nejdříve trochu oficiálních údajů o botanickém zařazení

Druh Hepatica nobilis var. nobilis (Miller, Garsault) platně popsal botanik Linnaeus v r.1753 jako Anemone hepatica a zařadil rostlinu do čeledi Ranunculaceae (pryskyřníkovité). Poté byl dosti dlouho rod Hepatica zařazován a označován různě, až se ustálilo jeho osamostatnění pod názvem Hepatica nobilis (Miller), a to teprve v druhé polovině 20. století. Latinský název Hepatica, ale i český j a t e r n í k , souvisí s trojlaločným tvarem listů této rostliny. Připomínají totiž lidský orgán játra a před mnoha staletími se věřilo, že jejich použitím lze léčit některé jaterní choroby. Dnes máme pochopitelně účinnější prostředky, leč název nám již zůstal.
Ještě taková zajímavost. Ačkoliv na ostrovech Velké Británie není jaterník-podléška původní flórou, neboť tam byla pravděpodobně z  evropské pevniny dovezena Římany či mnichy jako rostlina s léčebnými účinky, první dochované písemné zmínky o ní nalézáme právě v Anglii. První je od Johna Gardenera v jeho FEATE OF GARDENING z roku 1440. Barevné formy podléšek včetně plnokvětých (!) poté popsal ve svém díle PARADISI IN SOLE PARADISUS TERRESTRIS v roce 1629 zahradník John Parkinso. Zmiňuji se o tom proto, že ačkoliv se ve svých botanických pracích zabývali podléškami ve 20. století v Anglii i takoví velikáni jako William Robinson, Getrude Jekyll nebo Reginald Farrer, nebyl podnes v rámci kontinentální Evropy rod Hepatica beze zbytku utříděn a zařazen, jak to již bylo např. provedeno v rámci rozsáhlého území Severní Ameriky nebo Asie včetně Japonska. Proto jsou evropské podléšky i přes některé vzájemně značně odlišné růstové znaky uváděny pouze jako místní formy či poddruhy. Tolik stručně o botanickém zařazení.
Hovoříme-li o j a t e r n í k u - p o d l é š c e jako o výjimečné rostlině, bude dobře uvést, v čem tato okolnost spočívá.

Květ Hepatica nobilis (foto Václav Hanzlík)
Hepatica nobilis je rostlinou milující polostín a raději vyšší nadmořskou výšku, i když roste i v nížinách např. v Pobaltí, na rovinách Polska či Ukrajiny, případně ve Švédsku přímo u plochého mořského pobřeží. Vyšší poloha jí zabezpečuje chlad a potřebnou vlhkost. Libuje si v řidších lesních porostech listnatých stromů zejména dubů, buků, habrů apod. Tedy v místech, kam k rostlinám v době jarního kvetení a následného růstu listů (koncem měsíce března a v dubnu) pronikají životadárné sluneční paprsky, aby se potom nad nimi po olistění korun stromů uzavřela přes léto světelná clona a podléšky vegetovaly dále v příjemném a chladném polostínu. Na příjem světla k potřebné fotosyntéze mají „zabudováno“ v buňkách svých listů zvláštní zařízení – jakoby mikrodestičky v podobě lupy, které intenzitu dopadajícího světla zvyšují na potřebnou míru, takže jim přistínění vůbec nevadí.
Naše podléšky upřednostňují propustnou, avšak na výživu bohatou půdu s přísadou vápence – nevadí jim však ani přiměřeně kyselá půda, zatím co některé druhy podléšek na americkém a asijském kontinentu tuto kyselost naopak vítají, nebo dokonce potřebují.
Podléška je rostlinou s listy celoročně zelenými, kdy staré postupně odumírají až teprve ke konci ročního cyklu a po odkvětu rostlinám narůstají listy nové. Od semene po kvetoucí rostlinu jde však minimálně o čtyřletý, ale i šestiletý cyklus. To je zcela určitě i příčinou slabého množení podléšek v zahradnických závodech – jednoduše se to nevyplácí. Proto i v zahraničí jsou podléšky mimořádně drahými rostlinami.
Tento čtyřletý cyklus navíc zpomaluje časově práci s pokusy při křížení a získávání nových kultivarů. To je i důvod, proč se její zajímavé klony a kultivary seženou jen u specialistů (samozřejmě za částky, které potřebnou dlouhou dobu přiměřeně zhodnotí), nebo u zapálených pěstitelů amatérů či skalničkářů.
Další vlastností, pro kterou si našla podléška u leckoho svoji oblibu, je schopnost ke křížení a k vytváření nových nádherných kultivarů. Do nedávné doby byla tato činnost výhradní doménou Japonců. Evropa nyní začíná toto opoždění dohánět. Zkuste odhadnout, jak brzo lze náskok čtyř století u Japonců dohonit v Evropě či USA. O tom si však povíme až v druhé části tohoto pojednání.

Nyní k životnímu cyklu v životě jaterníků - podléšek.

V prvním roce začněme měsícem dubnem, tedy po odkvětu matečné rostliny. Po opylení zrají semena v otevřeném semeníku,  který se po dosažení jejich zralosti jednoho dne rozpadne a jednotlivá semena – mají-li to štěstí – zapadnou nebo jsou odnesena mravenci do nějaké vlhké škvíry, kde přečkají v humózním prostředí až do příštího jara, kdy teprve mohou vyklíčit. Jakmile však semeno zůstane v prostředí suchém, snadno uschne a potom již nemá na vyklíčení naději. Někdy k přeschnutí stačí i 14 dní. Proto semena podléšek ve výměnách semen na podzim jsou v podstatě mrtvá.

Příští jaro se objeví první děložní lístky a nepravé kořeny, které zabezpečí rostlince přísun výživy a opět se dál již nic neděje.

Třetím rokem narůstají první typické trojlaločné avšak stále ještě jen drobné pravé lístky, rostlinka se naklání k zemi, z boku stvolu vyrůstají pravé kořínky, které se uchytí v zemi a mladou rostlinku ukotví. Teprve v této fázi je možné její eventuální přesazení bez nebezpečí uhynutí.

Čtvrtým rokem se objevují zjara první květy, když se předtím uprostřed rostliny na podzim vytvořil pevný zašpičatělý květní puk.

Ovšem ještě další dva roky (někdy jen rok) potřebuje podléška na to, aby se forma jejího květu uspořádala a ustálila do očekávané definitivní podoby.

Vraťme se však k dospělé rostlině v období konce května a začátku června. Do této doby přijímají podléšky rády vodu, která však musí mít potřebný odtok. V přírodě to zabezpečuje propustná humusová složka půdy, ve které rostlina roste. Dostatek vláhy v tomto období, ale i později na podzim, jí umožňuje potřebný nárůst listů a tím i potřebnou kvalitu květenství v příštím roce. Od června do poloviny září podléška „spí“ a nic zvláštního se neděje. Letní sucha a vedra přečkává většinou úspěšně. Byly zaznamenány případy, kdy rostliny přežily dobře celé léto bez větší zálivky, ovšem v každém případě bez přímého slunečního svitu od června do podzimu. Takovou ochranu zařizuje v přírodě clona z listí korun stromů.

V zahradě bychom to měli řešit volbou vhodného místa kam sluneční svit nedopadá. Doporučuje se až 7O % zastínění. V září se podléšky probouzejí, začínají kořenit, přijímat vláhu a živiny. Tento proces trvá až do zimy, kdy jim les poskytne milosrdné přikrytí a ochranu proti mrazům ve formě spadaného listí. Pod ním a pod sněhovou pokrývkou si libují až do února, kdy se evidentně probouzejí, zbytňují jejich květní pupeny a rostliny se připravují na jarní zázrak – květenství, kterým se celé jejich jednoleté období ukončí. Ještě zbývá dodat, že podléška je v našem prostředí zcela odolná a mrazuvzdorná rostlina . Přesto má na nás několik požadavků o kterých si povíme v  III. díle tohoto pojednání.

Čeleď Ranunculaceae, do níž patří rod Hepatica, zahrnuje rostliny, které se vyvíjely do dnešní podoby v průběhu mnoha věků, přičemž byl tento vývoj ovlivňován po dlouhá období řadou okolností - celkovým prostředím, rozdílnou teplotou a srážkami v oblasti výskytu, geologickým složením půdy , sousedstvím s dalším bylinným porostem apod. Jak jsem již uvedl, rozlišujeme dnes u podléšek řadu druhů , poddruhů (typů) a kultivarů. A byly to právě některé zcela odlišné podmínky jednotlivých světadílů, které významně ovlivnily vývoj druhů do té míry, že jsou zařazovány do samostatných kategorií.
V celosvětovém měřítku se podléšky vyskytují pouze na třech kontinentech, a to: v Evropě, na území Severní Ameriky a ve východní Asii. Hodně vám napoví i přiložené mapky a snímky rostlin.

Začněme v Evropě

Na evropském kontinentu se v zásadě vyskytují dva samostatné druhy podléšek. Jsou jimi Hepatica nobilis var. nobilis (Miller, Gausault) a Hepatica transsilvanica.
Naše Hepatica nobilis var. nobilis roste po celém kontinentu (někde dokonce i ve velikém množství) s výjimkou Anglie a Irska, Portugalska, západní části Francie, Belgie a Holandska – tedy zemí které se dotýkají Atlantického oceánu. Právě tak i s výjimkou Řecka. Sicílie, Korsiky a Turecka, tedy opět oblastmi, sousedícími s mořem, v tomto případě Středozemním. Výskyt podléšek v Evropě
Hepatica nobilis var. nobilis tedy roste na zbývajícím obrovském území Evropy až na oblast Pyrenejí, kde se vyskytuje poddruh či typ označovaný jako ´pyrenaica´. Vyznačuje se drobnějším růstem listu i květu a jemnými pastelovými barvami s převahou barvy bílé a růžové (angl. blossom, tedy jako květ ovocného stromu). U tohoto typu jsou velmi ceněny listy, které se vyznačují krásně mramorovanou kresbu.
Dalším menším regionem je oblast jižního Švédska. Vedle většinové populace Hepatica nobilis var. nobilis se zde vyskytuje poddruh či typ ´glabrata´, považovaný za zvláštnost, neboť má nápadně světlý list, který je na spodní straně včetně květních lodyh zcela holý, tedy bez chloupků, což u žádných jiných druhů podléšek nenajdeme. Tento typ kvete v naprosté většině bíle.
Zbytek Evropy (s výjimkou rumunského Sedmihradska), tj. asi 95 %, pokrývá populace Hepatica nobilis var. nobilis, v níž se ještě ukrývá malá specifická skupinka - odchylka od základního druhu, lidově nazývaná "Eisachstaler Hepatica", situovaná do rakouských Alp. Od základního druhu se odlišuje pouze značně robustním vzrůstem s květy na vysokých stvolech, takže jsou tyto podléšky využívány místním obyvatelstvem k řezu do váziček.

Na tak rozsáhlém území jaké představuje Evropa jsou pochopitelně i různorodé oblasti z pohledu geologického či odlišnosti vodního režimu. Zcela jistě jsou tu i značné teplotní režimy např. mezi oblastmi jižní Francie a Švédskem. S tím vším se však podléšky dokázaly vyrovnat a přizpůsobily se daným místním podmínkám. Jejich obecné požadavky jsem již uváděl na počátku tohoto článku.

Nyní bych ještě dodal, že vedle všeobecného rozšíření na našem území, existují některé oblasti, kde roste jaterník-podléška v obrovském množství. Osobně znám tři taková souvislá území. Na severu Čech je to oblast Českého středohoří, táhnoucí se od západu k východu cca 60-70 km severně od Prahy, přičemž je toto pohoří (mimochodem sopečného původu) přetnuto hlubokým malebným údolím Labe severně od Lovosic (Brána Čech). Svahy kopců pokrývají převážně listnaté lesy a zde najdeme skutečný „Podléškový ráj“. Jedeme-li zjara po silnici Lovosice-Teplice, pak téměř na úpatí Milešovky , nebo ve východní polovině Českého středohoří v oblasti Dlouhého Vrchu a vrchu Varhoště uvidíme tisíce a tisíce těchto roztomilých poslů jara. Převažuje jasná nebo tmavá modrá barva, jsou tu však i kolonie s barvou růžovou či nafialovělou, najdou se i květy bílé.

Na rozdíl od této oblasti jsou podléšky v lesích na Berounsku či Karlštejnsku zbarveny světleji. Navštívíte-li v dubnu hrad Karlštejn, vydejte se po silnici okolo něj do kopce směrem na sever a budete mít v okolních lesích problém kam šlápnout.

Třetí oblastí s nadměrným výskytem podléšek je rozsáhlá oblast Blanenska na Moravě. Stačí se zde jen řídit poučkou: vyhledat mírnější osluněné svahy s listnatými stromy, tedy zalesněním, kde zjara není listí na stromech. Jistě u nás existují ještě i další oblasti s hojným výskytem podléšek, ale tyto uvedené se mi zdají co do počtu populace podléšek nejbohatší.

Hepatica transsilvanica

Zbývá nám ještě ještě jedno evropské území, tam však roste zcela odlišný druh
Hepatica transsilvanica (Fuss).
Rozsáhlá lokalita se nachází v samém srdci Rumunska, doslova v centru Sedmihradska, jež je opředeno pověstmi o známém hraběti Drakulovi. Zde roste jako endemit silná populace tolik opěvované transsilvánské podléšky, odděleně od populace Hepatica nobilis. Proslýchá se, že mezi těmito dvěma druhy existuje lokalita s přirozenými kříženci, dosud to však nebylo průkazně doloženo. Nepříjemnou okolností pro milovníky a sběratele podléšek je skutečnost, že Hepatica transsilvanica vegetuje na zdejších strmých a tudíž i značně nepřístupných svazích a protože kvete velmi brzo, téměř ještě pod sněhem, je v době květu jen obtížně dostupná. V růstu je mnohem robustnější rostlinou než naše Hepatica nobilis, má i mnohem větší květy – často dosahují v průměru až 5 cm. Její kořenový systém se postupně přetváří na rhizomy uložené několik centimetrů pod povrchem půdy (z něhož po jednotlivých článcích pučí další výhonky rostlin), čímž je dobře chráněn jak proti mrazům, tak i proti letnímu suchu.

Květ Hepatica transsilvanica

Druh kvete velmi záhy, některé kultivary již v lednu, ovšem spíše v alpinkovém skleníčku než pod vrstvou sněhu. Venku jen při počasí bez sněhu. Kvete v barvě bílé i růžové, ponejvíce však v barvě jasně modré.
List má také zcela ojedinělý: je více okrouhlý a každý lalok má ještě další samostatné vykrojení.
Pyl poskytuje Hepatica transsilvanica dosti neochotně a je proto velmi ceněn. Právě jemu vděčíme v použití při křížení za vznik nových, opravdu zajímavých kultivarů. Starší trsy rostlin se dobře rozdělují - u tohoto druhu se to doporučuje provádět v protikladu k naší podléšce až na podzim, nejlépe počátkem září.
Další cennou vlastností tohoto druhu je velikost jeho květů, takže v době květu je rozhodně nepřehlédnete - v přírodě i v zahradě.





Podléšky v Severní Americe

Areál výskytu podléšek v Severní Americe

V oblasti Severní Ameriky jsou rozšířeny pouze dva druhy:
Hepatica acutiloba (P.C.) a
Hepatica americana.
Jejich rozšíření ukazuje mapka, kde jsou zachycena rozsáhlá území výskytu, včetně oblastí, kde rostou pohromadě.
U nás jsou mezi pěstiteli a v zahradách málo rozšířené, protože do Evropy se rostliny málo exportují a ze semen se evropským zahradníkům tyto dvě americké podléšky nevyplácí pěstovat. Nejsou až tak atraktivní, jako například asijské druhy.Proto se oba druhy u nás vyskytují ojediněle, spíše ve sbírkách.

Nutno podotknout, že se „podléškáři“ jednoznačně shodují v tom, že evropské podléšky mají větší a krásnější květy než americké. Je to i můj názor.








Hepatica acutiloba

Hepatica acutiloba
(synonyma: Hepatica acuta, Anemone acutiloba, Hepatica nobilis var. acuta) má trojlaločné listy hluboce vystřižené, květy na vysokých ochmýřených stoncích seskupených povětšinou ve shlucích a směřujících kolmo vzhůru do výšky asi 22 cm.
Vyskytuje se ve třech základních barvách: v modré, růžové až červené ale především v bílé, která je nejhojnější.
Tento druh lze nacházet ponejvíce v pohořích s listnatými stromy, v oblastech s bohatší vápenatou strukturou zeminy.




Hepatica americana - foto E.Saulys

Hepatica americana
(synonymum: H. triloba) má naproti tomu laloky listů zaoblené, menší velikosti, přičemž u většiny z nich mají listy výraznou mramorovanou kresbu, takže je tato rostlina ozdobná i po odkvětu.
Na rozdíl od H. acutiloby roste jak v listnatých, tak i v jehličnatých porostech, přičemž jednoznačně vyžaduje kyselou půdu, a to natolik, že půda s větším obsahem vápníku způsobuje skomírání až zánik rostliny. Květy jsou v pastelových světlejších odstínech v barvě světle modré, růžové a zvláště krásná je v bílé. Rostlina je spíše nižšího vzrůstu, okolo 10 cm.

Hepatica americana


















Nejvíce druhů roste ve východní Asii

Areál výskytu podléšek v Japonsku

Výskyt podléšek v Asii je situován do oblasti severovýchodní části Číny, Koreje, ale především do všech oblastí ostrovů Japonska. Jde o druhy:
Hepatica japonica forma japonica,
H. japonica f. variegata,
H. japonica f. magna a
Hepatica pubescens.
I zde osidlují podléšky s oblibou výše položená místa, zejména osluněné horské svahy zalesněných ploch , porostlých bukem, javorem či zelkovou, ale také jehličnany, tj. borovicemi, cryptomeriemi a cypřiši. Podléšky tu rostou na půdě rozličného charakteru, ale vždy s vyšším obsahem humusu, která současně obsahuje pozůstatky rozložené lávy, granitových hornin a hornin s přídavkem vápna - některé druhy jsou však téměř vápnostřežné.
Obdobně jako v ostatních světadílech i tady preferuje podléška chladnější oblasti, čemuž odpovídá i její japonský název „Yukiwariso“ (mimochodem anglicky „The Breaking Snow Plant“), tedy rostlinka, která proráží sněhem.
Nikde na světě není podléškám věnována v zahradnictvích taková pozornost jako v Japonsku. Tvůrčí kultivační práce s podléškami se sice datuje v Japonsku od r.1603. Ovšem neobvyklých rozměrů v oblasti výzkumu, ale i prodeje, tato činnost nabyla zejména ve druhé polovině 20. století.
Dnes v Japonsku existuje více než 550 pojmenovaných kultivarů a je neuvěřitelnou skutečností, že většina z nich byla nalezena v přírodě (i když potom dále kultivována s velikou erudicí a zručností).
















Hepatica japonica f. magna

Další kultivace byla umožněna především díky květenství Hepatica japonica forma magna (na obrázku vlevo), které je uspořádáno do velkého počtu blizen a tyčinek s pylovými váčky, jejichž přeměnou na okvětní lístky souběhem řady okolností vznikají již v přírodě nové formy květů neuvěřitelných tvarů a barev. Japonci pořádají každoročně řadu výstav s možností nákupu, odkud si návštěvníci odnášejí podléšky v neglazovaných květináčích o průměru 7 – 12 cm, v nichž potom doma, podobně jako v případě bonsají, o ně denně pečují. Upřednostňují hrnkovou kulturu s celoroční péčí. Často mají doma pouze jen  několik rostlin, protože jsou drahé.


Dá se říci, že se dnes v Japonsku vytvořil téměř kult pěstování podléšek. Japonci je nejen skutečně milují, ale i uctívají. Hlavním centrem pěstování je oblast Niigata, která udává jak v oblasti vývoje, tak i prodeje, směr. Tomu odpovídá i množství nádherně vypravených katalogů a odborných knih. Není divu, vždyť řada kultivarů je tu nabízena za ceny o 4 až 5 místných číslech v US. dolarech !!! Ale dost o této skutečnosti, která nám zní jako pohádkový příběh.

Hepatica japonica f. japonica


Mohu čtenáře ujistit, že bude lépe zůstaneme-li při zemi u podléšek našich, neboť pěstování japonských druhů u nás přináší s sebou obrovská rizika, především pocity zklamání a nemilé finanční dopady. Já sám jsem se o tom přesvědčil na vlastní kůži, když mi „odešly do věčných lovišť“ 4 rostliny a nebyl jsem schopen tomu zabránit, ačkoliv se zabývám podléškami mnoho let. Chybí nám totiž ono japonské klima (jemná vlhkost přímořských oblastí), v kterém tyto druhy po dlouhá staletí vznikaly a jen obtížně se dají nahradit skleníkovou kulturou. I potom je to ještě vždy otázka stálého strachu o takového „miláčka“. Tyto zkušenosti mají i další pěstitelé v zahraničí, s kterými jsem ve styku. Ale abych nebyl tak jednostranně pesimistický, existují i některé druhy a formy japonských podléšek se kterými můžeme uspět, jsou dostatečně barevné a i cenově dostupné. Využívají se převážně ke křížení, ale o tom až v II. části tohoto článku..
Pro úplnost uvádím ještě další asijské oblasti, kde se vyskytují zajímavé a dosud ne příliš rozšířené a pěstitelsky málo ověřené druhy podléšek. Jsou to oblasti v Číně, na Korejském poloostrově, v Mandžusku i v oblastech nejvýchodnější části Ruska.

Velmi rozšířeným druhem je asijská podléška
Hepatica asiatica, která je obvykle bílá, ale také existuje pěkná růžová forma.

Z následujících asijských druhů jsou některé již v kultuře běžněji, jiné jen velmi sporadicky:

Hepatica insularis s bělavými velkými květy a dosti dekorativními listy se pěstuje zatím spíše ve sbírkách.
Hepatica maxima má květ podobný malé Lewisii tweedyi a hezké, velice lesklé listy s brvitým lemem. Je již i dosti běžná.
Hepatica falconeri, s nenápadnými malými bělavými květy a zajímavě prostříhanými laloky listů není zatím obvyklá.
Hepatica henryi, je již v kultuře a oblíbená pro plnokvěté růžové květy i tmavozelené dekorativní listy, z rubu tmavě rudými.
Hepatica yamatutai, je poslední známou asijskou podléškou, kterou vám chci představit. Tato kráska, kvetoucí sametově bílými květy, je již u specializovaných zahradníků v Evropě k dostání za „pouhých“ 15 Euro.

 

S použitím zahraničních materiálů a s doplněním vlastních zkušeností připravil Ladislav Materna.

Autor vám rád odpoví na dotazy, případně si rád vymění zkušenosti, ale jen přes e-mail: ilamat@seznam.cz

Pokud vás zajímají webové stránky autora, Ladislava Materny, máte zde možnost je navštívit.

Většina snímků je ze zahraničního odborného tisku a katalogů pěstitelů, dále z archivu autora či z archivu www.skalnicky.cz.

 


V II. díle povídání představujeme slovem i obrazem nejrůznější kultivary, jejich květy a seznámíte se i s formami křížení. Stačí kliknout zde, na 2.díl povídání o podléškách.
V III. díle - závěrečném, se dozvíte o způsobech pěstování podléšek, o péči a jejich ochraně a nakonec o jejich množení výsevem či dělením a dalších zajímavostech okolo jaterníků - podléšek. Je zde také základní informace pro pěstování japonských druhů Hepatica japonica. Stačí kliknout zde, na 3.díl povídání o podléškách.




© 2000 - 2012. Obsah a design:Martin Pilný
Od roku 2000 tuto stránku navštívilo 1 850 000 návštěvníků. Počet přístupů : od 15.3.2012 tuto stránku vidělo: 42892 návštěvníků.