WWW.SKALNICKY.CZ

Leontopodium nivale

O jedné protěži s mnoha jmény

Protěž je spolu s hořci symbolem hor, objevuje se na suvenýrech, pohlednicích z dovolené v Alpách ... zkrátka, i laik ji dobře zná. Znají ji dobře i skalničkáři? Divná otázka, což? Samozřejmě, že ano, jen si mnozí pletou dva různé druhy. Zvláště od doby, kdy začali jezdit na Balkán, do bývalé Jugoslávie a do Bulharska odkud přivezli semena krásné protěže, o které nyní bude řeč. Mnozí si dobře všimli, že je trochu jiná než Leontopodium alpinum ze skal alpského masivu a Dolomit. Jenže ouha - jak ji pojmenovat?

V bulharské botanické literatuře najdete pouze jediný druh: Leontopodium alpinum CASS, tak, jak je uvedeno i v díle Flora Europaea, kde je možné najít ještě varietu, a to Leontopodium alpinum var. nivale(TEN.)DC, rostoucí údajně jen v Italských Abruzzách. Některé další publikace uvádí Leontopodium nivale DC. jako samostatný druh, ale opět pouze v Abruzzách. Jenže ona roste mimo jiné také na bulharském Pirinu, v chorvatském jihovýchodním Dinaridu, v Makedonii a v Srbsku!

A tak se díky lidové tvořivosti začaly vymýšlet různé názvy pro tyto protěže, zvláště z Pirinu. U nás (a rychle i ve světě vinou čilé korespondenci pěstitelů) se objevily pod různými jmény: Leontopodium alpinum var. pirinicum, Leontopodium pirinicum, Leontopodium nivale var. pirinicum, Leontopodium alpinum ´Pirin form´ a další. Všechna tato pojmenování jsou špatná a neplatná!!

V roce 1982 tnul do problému chorvatský botanik dr. R.Lakušič a jednoznačně prokázal odlišnost od známé L.alpinum a zařadil tuto protěž do samostatného druhu Leontopodium nivale (TEN.)HEUT. em LAKUŠIČ a detailně popsal v knize Planinske biljke (R.Lakušič,1982, Svjetlost - Sarajevo).

Jaký je vlastně rozdíl mezi druhy Leontopodium alpinum a Leontopodium nivale? Nemá smysl vás unavovat přesnými botanickými popisy (vážní zájemci je naleznou v citované literatuře). Rostliny se liší listy, květenstvím, úbory a především způsobem růstu v zahradě (což botaniky nezajímá, ale mělo by, neboť to něco signalizuje). Stačí, když si prohlédnete připojené kresby a fotografie, zvláště pak detaily listů a květenství a všimnete si celkového habitu rostlin. Rozdíly jsou patrné zvláště pěstujete-li v zahradě oba druhy blízko sebe. Poznat by to měl i laik.

Na nížinné skalce roste Leontopodium alpinum neochotně, má tendenci uhnívat, je vytáhlé, zelenošedé, květy nic moc. Krásný stříbřitě plstnatý habitus a zakrslost z hor v nížinách zmizí. Rostliny mají ke svým horským soukmenovcům vzhledem daleko. Na skalce jsou krátkověké, déle vydrží jen ve vhodných štěrbinách a na travertinech. Dorůstají výšky 12 - 25 cm. Úzké listy jsou spíše nazelenalé (v horách stříbřité) a po dešti zezelenají úplně. V kultuře dává Leontopodium alpinum málo klíčivých semen, špatně se ujímá při pikýrování z výsevů, hubí ji zimní i letní deště při špatné drenáži, nemá ráda zastínění. Snímek rostliny v přírodě máte pro porovnání v závěru článku vlevo dole.

Leontopodium nivale je pravým opakem předchozího druhu. Je to evropská protěž číslo 1. Nevadí jí pražský smog, ochotně roste ze semen, kterých dává dost, snáší přesazování, je stále krásně huňatě stříbrná, po dešti je chvíli splihlá, ale zůstává stříbřitě plstnatá a první sluneční paprsky jí osuší a opět je hezká. Samozřejmě, že chce také dobře drenážované stanoviště, nejlépe ve vápencovém štěrku, ale zdaleka není tak náchylná k uhnívání. Protože jde o rostlinu z alpínského stupně hor, má raději chladnější polohu, odklon od poledního žhavého slunce (nebo vržený stín vyšší rostlinou). Mráz jí nevadí a podle botanika R.Lakušiče snese až -35 stupňů. Vždyť i na horkém Balkáně je průměrná roční teplota jejího stanoviště jen okolo 8 stupňů.

Množení je poměrně snadné: Sběr semen vyžaduje rostlinu hlídat. Jakmile vám odkvete a vytvoří uprostřed květenství první ochmýřený semeník z něhož se uvolňují semínka, je třeba květ i s lodyhou odstřihnout a vložit do papírového sáčku (nechat v teple a suchu). Zde bezpečně dozrají a otevřou se i ostatní semeníky a sáček zachytí miniaturní semínka. Leontopodium alpinum v přírodě Výsevy provedené v lednu či únoru dobře vzchází, ale pikýrovat můžete až za rok či dva. Rostlinky si potřebují vytvořit malý balíček kořínků, jinak semenáčci hynou. I ty však potřebují dobrou drenáž, zvláště v kontejnerku.

A ještě poznámka, mnozí pěstitelé si přivezli v minulých letech semena z Pirinu. Pokud je sbírali laicky a nerozlišili od sebe L. alpinum a L. nivale, vyseli si směsku obou druhů. Na Pirinu totiž rostou obě tyto protěže. L. alpinum spíše v oblasti žulové a na rozhraní vápenců a žuly. L. nivale roste výhradně na vápencích. Obdobná situace je také v Appeninách.

Pokud tyto protěže máte v zahradě, porovnejte je, přeurčete si je. Přimlouvám se za Leontopodium nivale - važte si ho, množte ho, rozdávejte dál, aby nemuselo být sbíráno semeno v přírodě (je na seznamu CITES). Protěž sněžná si to opravdu zaslouží.

Nahoru