Grammos - příjemné květinové hory Řecka

Chcete-li poznat liduprázdné hory, plné kvítí a opravdových skalniček, hory kde jen pár albánských pastevců honí nepočetná stáda ovcí, pak nasměrujte koncem června či začátkem července svůj zájem do severozápadního Řecka. Zde, přímo na albánsko řeckých hranicích je malé ale dosti vysoké pohoří Grammos s nejvyššími vrcholy kolem 2400 metrů. Jsou to hory s malými převýšeními od chvíle kdy nastoupáte na hřeben. Celé pohoří je vlastně veliký hřeben s dvěma rozsochami svahů do postraních údolí. Tím, že zde nejsou velká převýšení, jsou to hory, kde i méně zdatný chodec po "vyfunění" na hřeben pak jde pohodlně horskými stezkami ajen místy musí překonat sráz nebo strmou stráň. Cesta ze starobylé obce Plicati přes hřebeny do obce Pektofita trvá jeden a půl až dva dny. Na hřebenech není problém stanovat, jen míst není mnoho pro větší počet stanů. Hřeben Grammosu

Pohoří Grammos je známé především v politickém světě, neboť v padesátých letech se zde skrývali a odtud vyráželi komunističtí pučisté podporovaní z Albánie, snažící se zvrátit politický vývoj Řecka směrem doleva, což se jim naštěstí pro Řecko nepovedlo a mnozí z těchto pučistů pak emigrovali do východních komunistických zemí včetně tehdejšího Československa. V obci Pektofita jsme tak mohli potkat Řeka, který plynule hovořil česky, neboť od té doby do roku 1989 žil v Československu. Dodnes se v pohoří nacházejí zbytky vybuchlé i nevybuchlé munice, nábojnic, které nezkorodovaly ani po padesáti letech.

Botanikovo a zvláště skalničkářovo srdce tu plesá nad desítkami nejrůznějších druhů rostlin. Začátkem léta je zde skutečná květnice, kdy mnohé z druhů jsou do sebe zarostlé navzájem a vytvářejí tak koberce a polštáře plné barev. Liduprázdnost je také fantastická a pár albánských bačů s ovcemi se tváří přívětivě, ač jim člověk nerozumí ani slůvko. Gesta a mimika jsou však výmluvná: ahoj, co tu děláš, odkud jsi... Naše expedice v roce 2002 tu byla exotikou - údajně první Češi v posledních mnoha letech. Problém je dostat se sem, nás přivezl autobus, který pak čekal na opačném konci hor. Nejbližším větším městem je Konitsa, jihovýchodně od hor. Bližší polohu hor můžete vidět na celkové mapě, pak na jejím výřezu a v detailu na plánku.

Zveme vás na malou botanickou exkurzi po květeně Grammosu, která na těchto snímcích není všechna, je to jen malý průřez rostlinným bohatstvím hor.

	Hned při nástupu do vrchu podél náznaku pěšiny rostou úchvatné divizny Verbascum longifolium, které často dorůstají výšky 2 metrů i více. V louce pod nimi je pak množství horského lučního kvítí, které pro ortodoxní skalničkáře, zajímající se jen o drobničky, jsou nezajímavé, ale botanika potěší.
	O trochu výše v nízkém trávníku se rozrůstají kolonie svlačců. Tento je nápadně podobný druhu Convolvulus arvensis, ale přesné určení by bylo užitečné. Květy jsou až o průměru 3 cm, rostlina se doslova plazí při zemi a vyčnívají z ní jen květy.
	Hřeben pohoří je zcela bez dřevin, zato v údolí jsou husté lesy, převážně listnaté, na svahy vystupují jen ojediněle borovice - kleče. Právě v těchto lesích operovali komunističtí pučisté, protože hned za hřebenem byla Albánie. Hraniční čára jde v podstatě po hřebeni Grammosu.
	Asi po hodině strmého stoupání, již nad hranicí lesa lze v travách nacházet tuto zajímavou dřevinku, lýkovec Daphne oleoides. Dorůstá zde výšky okolo 30 cm a jeho drobné hvězdičkové kvítky jej doslova obsypají. Cvičené oko skalničkáře zde spatřilo dvě různé formy tohoto lýkovce a tak by stál za botanické posouzení. Rozdílnost byla především ve stavbě květu a způsobu kvetení.
	Tento snímek snad není ani třeba komentovat. Plochy mnoha desítek čtverečních metrů zde byly porostlé tímto nádherným karmínově kvetoucím kakostem Geranium cinereum subsp. subcaulescens. Člověk v nich musel šlapat, aby mohl přejít přes lokalitu.
	Detail květů kakostu *Geranium cinereum subsp. subcaulescens* dokazuje nejen nádheru, ale i velikost. Až 7 cm v průměru měly některé květy na 5 cm vysokých lodyhách, které vyrážely z plazivého porostu dekorativně prostříhaných listů.
	Ve vyšších polohách, kde přestává alpinská louka a začínají sutě, asi ve výšce 1200 m n.m., začínají sutě, kde dominují tyto krásné kopretiny v tisících exemplářů. Je zřejmé, že konkurence trav jim vadí a chudá kamenitá půda naopak vyhovuje. Bělostné květy patří druhu Anthemis tomentosa, který v detailu vidíte na následujícím obrázku.
	Anthemis tomentosa je druh rmenu, jehož bochánek listů není vyšší jak 5 cm a květ je do 15 cm výšky. Velký kopretinový květ má průměr až 5 cm.
	Mezi kameny a na přírodních skalkách roste známá a mezi zahrádkáři oblíbená tařička, v tomto případě *Aubrieta gracilis*. Je zajímavé, že nikdy zde nebyla na přímém slunečním úpalu, ale vždy na lehkém odklonu od slunce. Tato bochánkovitá plazivá rostlina se tu často nacházela na okrajích travin, obvykle ostřic.
	Na osypech, malých převisech drnů a v sutích zde rostl hojně tento kozinec, bohužel blíže neurčený Astragalus sp. Z plazících se dekorativních listů vystupovaly přisedlé květy barvy slonové kosti. Vypadaly jako bílé plamínky na sytě zelené rostlině. Koláče rostlin měly i přes metr v průměru.
	V porostech ostřic, mezi kameny rostl přímo na hřebenu drobnokvětý hvozdík podobný známému druhu Dianthus gratianopolitanus. Nepřesahoval výšky 15 až 20 cm.
	Již trochu unaveně vypadal odkvétající hořec jarní Gentiana verna subsp. tergestina. Rostl zde zásadně v drnu travin, takže jeho malinké lístečky nebylo ani vidět, a tak jeden z laiků ve skupině toto místo komentoval slovy: " To je divně kvetoucí tráva, to vypadá jako hořec..." Inu hořec to je a jeho 3 cm vysoké květy vyráží přímo u země. Na hřebeni nebyl všude, jen tam, kde byly od slunce odkloněné svahy, obvykle na severovýchodních úbočích a v blízkosti vzlínalo z podloží vlhko.
	Snímek, který dokazuje jak vypadá porost na hřebeni Grammosu. Převažují traviny a sutě, ale v nich roste neuvěřitelné množství květů, jak znázorňuje i další snímek. Sotva znatelná stezka je hlavně od pastevců a ovcí. Není zde ani turistické značení, ale není kam zabloudit. Vzadu vyčnívá nejvyšší vrchol, špičatý Grammos vysoký 2520 metrů (některé mapy uvádí jiné míry, např. 2519 m).
	Na skalkách v popředí, kde dominuje bílý rmen Anthemis tomentosa, je dobře patrné jak rozkvetlé hory to jsou. Zajímavé je, že na strmých svazích není zdaleka tolik kvítí jako na hřebeni, Takže není ani důvod příliš slézat dolů.
Na snímku vpravo je asi 15 cm vysoká chrpa Centaurea sp., kterou se nepodařilo blíže určit. Má úzké běloplstnaté listy podobné protěži a velký kulovitý květ o průměru okolo 5 cm. Těchto chrp zde mnoho nerostlo a byly převážně v nejvyšších polohách hor.
	V sutích na samém hřebeni se ojedině objevoval tento nádherný zvonek, patrně druh Campanula rupicola , který má jemné stonky s malými šedozelenými lístky a jako dvoukoruna velké modré kvítky. Ve srovnání s jinými druhy zde nebyl hojný, ale místy jej byly hezké kolonie.
	Jižní svahy Grammosu jsou hodně zerodované, plné sutí a je zřejmé, že na to měla vliv i pastva ovcí. Při naší návštěvě jsme zde ale viděli pouze čtyři nepříliš početná stáda, z nich většina byla na severní straně, kde bylo přeci jen více trávy než na těchto svazích. Jedno ze stád na jihu bylo vidět dole na svahu.
	Na mírném odklonu, spíše pod kameny a ve spárách rostla tato žlutá kopretinka Chrysanthemum segetum. Nikdy nevytvářela velké kolonie, jako by byla samotářka. Ani květů neměla přehnaně mnoho. Přízemní listy má dekorativně prostříhané a lodyha vysoká asi 15 cm je drobně olistěná. Z paždí listů lodyhy vyrážela nová poupata.
	V naprosto aridní, sluncem vysušené suti, bez známek humusu, rostly desítky bochánků kuřičky, kterou se nepodařilo blíže určit, proto jen Minuartia sp. Rostliny byly kupodivu nejen na jižních ale i na severních svazích pod vrcholky, ale převážně na hřebeni, celodenně osluněné. Je známo, že kuřičky jsou pionýrské rostliny a zde to dokazovaly. Kolem nich nebyly žádné jiné rostliny.
	Při sestupu se objevily na svazích kolonie nádherných žlutých lnů Linum capitatum, které rostou zásadně v nízkých travách. Snímek je pohled shora do květů, rostliny jsou asi 15-20 cm vysoké a patrně se dobře semení podle množství populace na lokalitě.
	Žlutý štírovník Lotus cytisoides roste ve výškách okolo 1200 metrů spolu s karmínovým kakostem Geranium cinereum subsp. subcaulescens. Roste v zápoji nízkých trav, plazivých vrb (Salix sp.) a dalších nízkých rostlin.
	Mezi květy štírovníku (Lotus cytisoides)se na pár místech objevily i cibuloviny, bělostné květy snědku Ornithogalum montanum, rostliny vysoké jen asi 10 cm. Bylo by zajímavé navštívit Grammos v dubnu a v květnu, kolik zde asi roste druhů cibulovin?
	Až neskutečně vypadal tento koláč z bochánkovité trávničky Armeria montana. Ač zde jinak rostla dosti roztroušeně, tento jedinec byl úchvatný. Navíc nezvykle nízký. Obvykle má až 15 cm výšky, zde stěží 5 cm.
	Mezi méně rozšířené druhy zde patřil tento všivec se světlými sírově žlutými květy Pedicularis graeca, který se skrýval v travách.
	Nejvyšší vrchol pohoří je stejnojmenný Grammos 2520 metrů nad mořem. Na vrcholu jsou dva obrovské betonové patníky označující, že na sever je Albánie a na jih Řecko. Jsou to vlastně hraniční kameny.
	Místy bylo možné najít nizoučkou fialku s velkými květy a drobnými oválnými lístečky. Byla to pravděpodobně Viola grisebachiana, která hodně roste na Balkáně. Nebo snad jiná?
	Celý hřeben je bezvodý, takže, kdo se sem vypraví, musí si vodu nést. Proto je spásou začátkem léta sněhové tající pole, kde si lze nakapat do kelímku dobrou vodu. V okolí sněhového výležiska kupodivu nebyla téměř vegetace.
	Také milovníci historie si tu příjdou na své. Nejen v nádherných stylových vesničkách v podhůří, kde jiný stavební materiál než kámen nenajdete. Blízko nové silničky stojí starý turecký klenutý most, jakých je v této oblasti více. Stále slouží k převádění ovcí a pohybu vesničanů. Mosty jsou udržované a je zřejmé, že památkáři je mají pod dohledem.
	V alpinských lukách pod skalami tu ojediněle, jako vysoké svíce, stály úžasné rostliny, jejichž určení jména nám dalo dost shánění. Pomohl nám jeden český botanik a potvrdil to turecký profesor botaniky z Ankary. Tvrdí, že je to nádherný exemplář Morina persica , patřící do čeledi Dipsaceae. Jde o druh s asijským centrem rozříření, zasahující až na Balkán. Rostliny měly výšku až 1 metr a na nich i půlmetrové "sloupy" z květů, jejichž detail přinášíme. Do našich malých skalek se bohužel nehodí, ale je to horská rostlina, takže v jejich okolí by mohla být. Ovšem na slunci a v humusu a štěrku (nutná spodní drenáž, hlavně na zimu!!).
	V nižších polohách, okolo 800 až 900 metrů nad mořem roste v loukách mnoho vstavačovitých druhů. Nejlépe zde v této době kvetl prstnatec - vstavač Dactylorhiza saccifera s velkými karmínově červenými květy v typickém hroznu. Byly asi 25 až 30 cm vysoké a působily honosně.

	Cestou z vrcholů přibývá lučin, ve kterých se opakuje kvítí, které bylo vidět již při výstupu a dostavuje se smutek, že ta nádhera je za námi. O to větší překvapení čeká člověka při sestupu severovýchodním svahem, kde narazí na nádherné jezero.
	Průzračné jezero, ve kterém se zrcadlilo vše nad ním od skal po stromy, dostalo ihned od Čechů jméno - Kvákavé jezero. Neuvěřitelné množství žab zde kvákalo permanentně celý den i noc, takže se nikdo na tábořišti na břehu nevyspal. Byl to chvílemi skutečně ohlušující rámus. Nad jezerem byl závěrečný hřbet Grammosu, celý z čistých vápenců, jako téměř celé pohoří. Na botanické prozkoumání by tyto skály vyžadovaly další den. Stálo by to jistě za to. Ale program zněl: směr další pohoří - Smolikas. NASHLEDANOU NĚKDY OPĚT NA ROZKVETLÉM GRAMMOSU.
	Na rozloučenou s vrcholem Grammosu jedno vrcholové foto s autorem těchto řádků a editorem www.skalnicky.cz a jeho manželkou.
Nahoru