Pěstování skalniček v květináčích

Někdo si může položit otázku - proč v květináčích, když mám zahradu a skalku? Jiný si ale chce vylepšit alespoň svoji lodžii v paneláku. Další si nemůže skalku dovolit stavět a přesto chce pěstovat skalničky. Zkrátka, důvodů k pěstování skalniček v květináčích je více:

1 - Lze tak vytvářet přehlednou sbírku rodu či skupiny rostlin možnou kdykoliv ošetřovat, mít přehledně na očích. Oblíbené jsou například sbírky drobných cibulovin, lomikamenů (Saxifraga), osívek (Draba), dionýzií (Dionysia), pochybků (Androsace), petrklíčů (Primula), netřesků (Sempervivum), miniaturních dřevin, zvláště čarověníků a podobně.

2 - Je to nezbytné pro ty, kteří chtějí pěstovat choulostivé druhy ze světa, zvláště vysokohorské druhy či druhy nezvyklé na naše klimatické podmínky (např. jihoamerické, novozélandské a australské druhy, mnohé asijské …, ale třeba i vzácnost z Přímořských Alp ve Francii - Primula allionii, (která je na snímku v úvodu, jde o hybrid ´Chivalry´).

3 - Vzácné či choulostivé rostliny lze tak přenášet na vhodná stanoviště podle ročního období, počasí, stavu rostliny, potřeby ochrany atd. To souvisí s tím, co bylo uvedeno v bodu 2 o pěstování choulostivek (a nejen na mráz, ale především na přemokření, slunce atp.).

4 - Tímto způsobem lze pěstovat rostliny nevyzkoušené, neověřené, připravené k přesnému určování a podobně.

5 - Mít mateční rostlinu v květináči je dobré pro další množení, zvláště pro dělení a řízkování (snadno se z květináče vyjme).

6 - Jedině tak lze pěstovat rostliny, se kterými se chceme pochlubit na výstavách skalniček.

7 – Skalničky lze tímto způsobem pěstovat i na balkóně nebo v lodžii, zapuštěné jen do nějaké větší ploché nádoby s pískem. Lze je snadno držet ve skleníku nebo v místech, kde nelze stavět skalku.

Pěstovat skalničky v květináčích je totéž, jako někdo pěstuje ze záliby pokojové květiny, kaktusy, bonsaje atd. V Anglii a Skotsku je to dokonce velmi rozšířené, protože mnoho lidí má jen malinké zahrádky nebo vůbec žádné, jen třeba skleníček. Ten je v Británii dokonce nutností kvůli častým dešťům. Sbírku skalniček v květináčích lze umístit ve skleníčku, v alpinkovém boxu nebo na alpinkovém pultu s možností krytí. Má to však svá drobná či větší úskalí, o kterých se ještě zmíníme.

SKLENÍK má své výhody i nevýhody. V létě se musí hodně stínit, nejlépe laťkovými stínovkami pro pohyblivý stín, případně moderními síťovinami. Jak známo, sklo v létě pálí rostliny. Skleník se skalničkami se musí hodně větrat celý rok, nejlépe protilehlými okny v úrovni záhonu - parapetu, nebo alespoň u stropu. Složitější je také vlhkostní režim. Snadno se tu rostliny usuší, zvláště v létě - stačí pár dnů zapomenout. Lépe než venku se však ve skleníku reguluje pravidelná zálivka. Ve skleníku se také k rostlinám snadno může po celý rok, ale na léto je lepší některé druhy vynést do tzv.alpinkového boxu - pískoviště - tedy záhonu v ohrádce naplněné pískem. Květináče, zvláště pálené, hliněné, je nutné zcela zapustit do písku. Pro skalničky je vhodnější skleník zapuštěný do terénu tak, aby parapet byl v úrovni terénu a člověk chodil v chodbičce zahloubené pod úrovní. Máte tak rostliny daleko lépe "u nosu" a nepřehřívají se tolik. V zimě jim zase pomáhá geoteplo ze země.

SKALNIČKOVÝ BOX je vhodnější pro pěstitele, kteří mají na rostliny méně času. Zde květináče netřeba přenášet, mohou být celoročně zapuštěny v písku, ale na příliš mokrá období je možno, ba nutno krýt box okny. V boxu lze také mnohé rostliny volně stavět na písek, bez zapouštění, jsou-li v plastových kontejnerech. Box se nehodí na rostliny nesnášející mráz. To ovšem většinou nejsou pravé skalničky. Záporem je, že některým rostlinám v boxu se pěstitel tak nevěnuje jako ve skleníku (nejsou tolik na očích). Také jsou zde dány více na pospas rozmarům počasí, neboť ne vždy má pěstitel čas nebo možnost jít box zakrýt. Přesto box je vhodnější pro ty, co netouží pěstovat absolutní speciality. Vybudovat si box je levné a může být v zahradě také na větší ploše než drahý skleník. O zbudování skalničkového boxu se píše na jiné stránce těchto www.

Kdo má byt v domě s lodžií (většina paneláků), má ideální místo pro vytvoření ALPINKOVÉHO PULTU pro pěstování náročnějších skalniček, vyžadujících častou péči nebo alespoň dohled. O vytvoření alpinkového pultu pojednává jiná stránka těchto www.

Pěstební nádoby

Materiál nádob je dost důležitý. Mnohem vhodnější než plastové kontejnery, jsou pro většinu pravých skalniček dobré hliněné pálené květináče bez glazury. Po zapuštění do písku přirozeně pouští ven vodu a zpět z písku přebírají jemné vlhko a lépe se v nich udržuje vodní režim. Navíc kamenina chladí kořeny a rostlina má pocit, že roste ve skalní štěrbině. Nevýhodou je, že méně kvalitní květníky někdy v zimě praskají, proto se musí dokonale zapustit až po okraj. Snadno také porůstají mechy a játrovkami, případně solemi ze zálivky a hůře se čistí než plastové kontejnery.

Plastové nádoby déle drží vodu, proto se velmi hodí na vlhkomilné druhy. Běžné skalní druhy, žijící spíše ve štěrcích, se v plastu snadno přemokřují a uhnívají. Ovšem v podstatě je nemusíte zapouštět do písku, což snižuje pracnost pěstování. Některé rostliny pak ale trpí výkyvy teploty v substrátu. U většiny druhů rostlin je chlad z písku pro kořeny cenný. V plastových nádobách se hůře udržuje vodní i teplotní režim. V létě se snadno přehřívají, v zimně rychle promrzají.

Takže pokud by se tato fakta o pěstebních nádobách měla stručně shrnout, dejte přednost hliněným keramickým květináčům, zapuštěným v písku. Je to ověřené a zahubíte tak méně rostlin. A nemůžete-li květináče zapouštět do písku, pak použijte větší plastové kontejnery naplněné říčním pískem, do kterého keramický květináč zapustíte. Například do kontejneru 15 x 15 cm bez problémů umístíte květináček až 10 cm v průměru.

Velikost pěstebních nádob je odvislá od velikosti rostlin. Rozhodně je lepší dávat rostliny vždy do trochu menších květináčů než jak se zdá. Musíme si uvědomit, že pěstujeme skalničky a ne zeleninu nebo letničky, kde rychlost růstu je důležitá. Na mladý, jedno až dvouletý, semenáček skalničky stačí bohatě květníček o průměru 4 - 6 cm. Za rok však nesmíme na rostlinku zapomenout a přesadit ji už do většího, třeba 8 - 10 cm v průměru. Britská skalničkářka Kath Dryden ve své knize Alpines in Pots tvrdí: Urostlá rostlina v malém květináči vypadá lépe, než malá rostlina "bojící se" ve velkém. Faktem je, že by měla mladá, na jaře přesazená rostlina obsáhnout svými kořínky vnitřek květináče do léta.

Substráty

Existuje tolik teorií na složení substrátu kolik je pěstitelů a každý si obvykle buď střeží tajemství, nebo naopak sám si vychytává nejvhodnější složení půdní směsi, ze které je tvořen substrát pro květníkovou kulturu. Rozhodně se nehodí směsi používané pro pokojové rostliny nebo kaktusy či bonsaje. Pravé skalničky chtějí většinou jemný humus a dobrou drenáž z jemného štěrku. Hlavní zásadou je propustnost substrátu, který musí umět vodu nejen podržet, ale hlavně pustit přebytečnou pryč. Zemina musí být v květináči trvale vzdušná "nespečená". Je to dáno podílem drenážního materiálu - štěrku a písku - v substrátu. Pozor ovšem, aby substrát nepřesychal. Takže trocha hlinité až jílovité složky k některým druhům je potřeba. Proto základem univerzálního substrátu je směs

Tato směs se pak upravuje podle druhu sázené rostliny přidáváním některých dalších komponentů, a to:
- pro choulostivky, vysokohorské, prérijní, ze skalních štěrbin atp. - přidat ještě 50-60% kamenné drtě (ne více);
- pro cibuloviny (zvláště z polopouští a prérií) - přidat 50% drnovky, 20% listovky a 30% písku, k tomu trochu síranu draselného (špetka mezi prsty na květináč);
- pro vřesovištní, kyselomilné druhy - přidat 1 díl borové hrabanky, 1 díl čisté rašeliny (ne tzv. zahradní substrát!);
- pro rostliny z vápencových skal - použít jemný vápencový štěrk nebo přidat starou zvětralou vápennou omítku;
- pro rostliny žijící na chudých půdách - nedávat listovku a přidat o 1 díl písku a drtě. Pozor, některé druhy z chudých neúživných oblastí (Malá Asie, prérie a podobně), musí být jen v jemném štěrku s trochou jílu;
- pro rostliny vyžadující těžší jílovitou půdu - sehnat si tzv. žlutku, těžší půdu s množstvím jílovitých částic (vlhká se stisknutím v dlani slepuje ale ne úplně), tu v polosuchém stavu vmíchat do substrátu asi půl dílu.

Vyzkoušená univerzální směs používaná anglickými pěstiteli:
1/2 dílu výživné směsi (1 drnovka + 1 listovka z kompostu) + 1/5 písek + 1/5 drť + 1/5 Vermikulit + 1/5 Perlit

Nic nezkazíte, budete-li pro začátek většinu skalniček sázet do univerzálního substrátu uvedeného v úvodu. Hodí se pro většinu klasických skalniček. Jen některé druhy v něm neporostou tak, jako ve speciálně připravené směsi. Proto pokud víte, že rostlina má zvláštní nároky, je třeba se jimi řídit. Nejlépe to dokážete posoudit podle znalosti původu rostliny, kde a jak roste v přírodě a v které části světa. Proto je dobré si o rostlině zjistit maximum údajů. Buď v odborné literatuře nebo často vám v tom spolehlivě pomůže právě Internetový vyhledávač (např. Google nebo Clusty či jiný).

Dobrá směs na vysazení by byla k ničemu, pokud opomenete u skalniček na dobrou spodní i vrchní drenáž. Nutně tedy ještě potřebujete jemný štěrk, a to frakce 2-4 mm, pro větší květníky 4-8 mm. Klikněte si na samostatný článek o tom.

Zálivka

Ve skleníku stačí během sezóny 1 - 2 x týdně, od pozdního podzimu do předjaří stačí 1 x měsíčně, u některých druhů vůbec žádná. Vyžaduje to trochu citu. Zvláště bochánkové, polštářové a plazivé druhy hustě olistěné se nemají zalévat vrchem na list, ale podmokem, tj. zalévat okolo (po obvodě květináče nebo do písku, ve kterém je květináč zapuštěn). V zimě znamená vždy méně zálivky plus pro rostliny. Nejste-li si jisti, že rostlina má potřebu zálivky, raději nezalévejte. Zimní zálivka bývá u choulostivých druhů největším hrobem. Krčky rostlin dokáží neuvěřitelně rychle uhnít. Rostlina vypadá pěkně a živě, ovšem vezmete růžici listů nebo bochánek mezi prsty a ten vám v nich zůstane viset.

V alpinkových boxech se nechají rostliny na podzim (začátek listopadu) dobře zmoknout, nebo je důkladně zalít, vyčkat kdy trochu oschnou a pak zakrýt okny (vhodnější jsou rámy potažené fólií). Zakrýt tak, aby na rostliny nepršelo, ale pod krytem lehce profukoval průvan. Rostliny nebudou plesnivět. Během zimy pak stačí jednou za měsíc otevřít okna před chumelenicí, nechat květníky zasněžit a opět okny přikrýt tak, aby to profukovalo. Rostliny nesnášející mráz sem do boxu nepatří! Na jaře, obvykle v březnu se okna odstraní a rostliny již chytají rozmary povětří. Jsou pak vitálnější než ty ze skleníku, ale obvykle zase nejsou tak urostlé a bohatě kvetoucí jako ve skleníku.

Přesazování

Prvním signálem o potřebě přesadit rostlinu je vylézání kořínků z drenážního otvoru na dně květníku, nebo když rostlina ztrácí pěkný vzhled.

Přesazovat nejlépe po odkvětu v chladných dnech, ale lze i jindy, od předjaří do poloviny června nebo pak v září. Mimo cibulovin většina skalniček snese přesazování nejlépe v březnu až dubnu. Po přesazení dát rostlinu do úplného stínu (za budovu, zídku apod.), aby měla na pár dnů chlad. Pak ji lze umístit zpět na své místo.

Cibuloviny (zvláště z Malé Asie) přesazovat vždy až po letním "vypečení" v původním substrátu, tj. koncem srpna a v září. Cibuloviny potřebují přesazovat každoročně, mají-li kvést a narůstat. Substrát obohatit síranem draselným nebo hnojivem na kuchyňskou cibuli.

Při přesazování ne vždy je nutné dát rostlinu do většího květináčku. Některým druhům stačí dřevěným špičatým kolíčkem (špejlí) probrat kořínky, očistit je zhruba od zeminy a obsypat je čerstvým substrátem. U jiných druhů (a to poznáte snadno) je kořenový bal již tak hustý, že nejen potřebuje trochu prohrábnout kolíčkem, ale vysadit i do většího květináčku. Někteří pěstitelé s úspěchem při přesazování vymývají z kořenů starý substrát tím, že vyjmutou rostlinu drží za krček a kořeny vymáchají ve vaničce s vodou. Kořeny jemně osuší savým hadříkem a prosypou nad jinou nádobou suchým pískem. Ten se na kořeny nabalí a nedovolí, aby se kořínky k sobě slepily. Pak rostlinu dají zpět do stejně velkého květináče, ale s čerstvým substrátem. Ten opatrně dřevěným kolíčkem zapravují mezi kořeny. Je to obdoba přesazování bonzají. U těch, stejně jako u starších rostlin skalniček, se po vymytí kořenů odstřihnou ty nejstarší, nejtlustší a nejdelší, ponechají se hlavně všechny vlásečnicové a vše se znovu zasadí. Lze tak udržet i staré rostliny v malých nádobách, což je cílem. Jak už bylo řečeno, malý květináč a velká rostlina vypadají lépe.

Hnojení

Při pravidelné péči a přesazování není důvod příliš přihnojovat, naopak, rostliny by se vytahovaly, ztrácely kompaktní tvar a případně hnaly do listů a ne do květů. Zkušenost je, že většinou skalničky v chudším substrátu více kvetou. Ovšem vyžilá zemina v květníku také květ nepodpoří. Proto přesazení je nejlepší způsob přihnojení rostliny. Přihnojování vyžaduje zkušenosti a cit. Některé druhy chtějí přihnojovat spíše hnojivem na list, jiné na květ, další na podzemní orgány (cibuli, hlízu). Právě cibuloviny vyžadují hnojení každoroční. Jinak nekvetou a živoří. Zásadou je, že rostliny z vysokohorských luk a drnů jsou na výživu náročnější, než petrofyty, tj. rostliny pocházející ze skalních stěn a suťovišť. Proto jistě více živin bude potřebovat například hořec nebo protěž, než lomikamen či osívka nebo pochybek. Pamatujte, že u skalniček někdy méně bývá více. V přírodě je také nikdo nehnojí.

Výjimečně lze některé rostliny přihnojit například rozdrobeným starým sušeným kravincem (hořce) nebo vápnomilné druhy kostní moučkou (lomikameny). Vhodné je také moderní granulované hnojivo Osmocote s dlouhodobým pozvolným účinkem. Má ideální formu postupného rozpouštění živin. Ovšem funguje jen při teplotách od 5 stupňů C, takže nemá smysl je dávat brzy na jaře nebo na podzim. Je více typů tohoto hnojiva, podle délky doby rozpouštění (např. tří, čtyř, dvanácti měsíční). U skalniček se ideálně osvědčilo Osmocote tříměsíční, dávané koncem března k rostlinám. Týká se to především rostlin starších, které již tak často nepřesazujeme.

O pěstování skalniček v květináčích by se dalo psát do nekonečna. Co druh, to trochu jiné nároky. Vám nezbývá, než se obrnit trpělivostí, a zkoušet. Nebo vyzvídat u zkušenějších pěstitelů, které najdete v každém klubu skalničkářů u nás. Ideální je, když máte třeba výsev, kde vám vzešlo více rostlinek a můžete si tak dovolit experimentovat a zkoušet, aniž by vás bolel nějaký ten úhyn. A věřte, pokud to myslíte s pěstováním vážně, pak se bez poznámkového sešitu a jisté systematičnosti neobejdete. Jen to je cesta k úspěchu. A ten vám upřímně přeji.

Připravil Martin Pilný, foto autor a Robert Rolfe (© 2005)

Na závěr, pro potěchu vašich očí i duše vám představujeme pár horských krásek, které jinak, než v květináčích udržet v kultuře nelze. Jen při individuální péči v květináči takto výstavně zakvetou.

Dionysia bryoides roste v přírodě ve štěrbinách svislých skal a převisů hor jihozápadního Iránu, ve výškách okolo 2500 metrů tedy téměř úplně v suchu, s trochou vody ze skály, a to ještě na jaře. Normálně vysazená ve skalce by tato rostlina u nás nepřežila ani dva deště - uhnila by. Ani ve skleníku ji nelze zalévat na plochu bochánku, ale jen okolo do písku, nejlépe až okolo květináče, aby zálivka nezatekla ani pod bochánek. Zálivka se nesmí přehánět a od podzimu téměř žádná.