O pěstování a množení střevíčníků

(rod Cypripedium)

Kdo se jen trochu zajímá o přírodu a květiny je určitě zná. Svérázné, v přírodě nápadné, terestrické orchideje, z nichž jeden druh (snad ještě) místy roste i u nás ve volné přírodě - střevíčník Cypripedium calceolus. Bohužel zahrádkáři a sběratelé exotických rostlin obzvláště, chtějí mít v zahradě a ve sbírce unikátní a neobvyklé či jinak vzácné rostliny. Mezi ně patří i střevíčníky, které tak v minulosti rychle mizely z volné přírody (ovšem i díky lesním dělníkům, kteří je nacházeli v podrostech a výhodně je pak prodávali). Za úbytek však také může nadměrná těžba v lesích s těžkou technikou, odvodňování luk a mokřadů, pastevectví a vůbec nežádoucí činnost člověka.

Dnes mají všechny druhy rodu Cypripedium na celém světě přísnou ochranu (CITES) a tak získat je můžete jen z kulturních množení v zahradách a školkách. Zabývá se tím jen hrstka pěstitelů specialistů, ač je tu prostor i pro nadšené amatéry. Stačí si zjistit kdo má rostliny v zahradě a zde vyprosit semena či puky (nebo je draze koupit). Pak je šance, ovšem víte-li jak na to, rostliny nejen úspěšně pěstovat, ale sami si dál namnožit. A jak na to? O tom se stručně pokusíme zmínit.

(Na snímku vpravo Cypripedium speciosum).

V našich zahradách se pěstuje více druhů střevíčníků ze světa, nejen evropský Cypripedium calceolus (na kresbě vlevo), ale také severoamerické Cypripedium acaule, C.candidum, C.californicum, C.reginae, C.montanum , C.fasciculatum a další. Oblíbené a rozšířené v zahradách jsou dálnovýchodní asijské druhy Cypripedium macranthum a C.guttatum. Ojediněle mají sběratelé také dosti choulostivé ale nádherné čínsko-japonské střevíčníky Cypripedium japonicum a C.formosanum, případně některé další. Poměrně nedávno objevila anglická expedice nádherné nové druhy při expedicích do Himálají. Například Cypripedium daliense , C.lentiginosum, C.margaritaceum a další. Třeba takové Cypripedium tibeticum, jen pár centimetrů vysoké s obrovskými květy - to je lahůdka. Nádherné a dokonce zahradníky - specialisty pěstované jsou také krásné druhy Cypripedium arietinum, C.cordigerum, C.debile či C.parviflorum. Další pěkné druhy skromně rozšířené mezi pěstiteli jsou Cypripedium elegans, C.flavum, C.henryi, C.plectrochilum, C.segawai nebo kříženec C. x andrewsii.

Další druhy střevíčníků na nádherných fotografiích naleznete na stránce o vzácných hajních rostlinách .

Stručně o pěstování

Střevíčníky jsou rostlinami polostinných stanovišť z podhorských a horských lesů, ale i z nížin, kde rostou na stále jemně až hodně vlhkých humózních půdách, nikoliv bažinách. Čím více a větší mocnost kvalitního humusu mají, tím lépe kvetou a rostou. Některé mají rádi malou příměs vápenného štěrku nebo hrst staré zvětralé vápenné omítky (mimo jiné i Cypripedium calceolus). Vyhovuje jim trochu dopoledního slunce, pak ochotněji kvetou. Polední slunce jim naprosto nesvědčí, stejně jako větrné stanoviště. Trvalý dostatek vlhkosti, ne mokra, je základem úspěchu pěstování, proto se pro ně dělají v zahradě malé umělé mokřiny, nejlépe ve stínu keřů, které jsou v předjaří bez listí. V Anglii a Skotsku, kde je pěstování střevíčníků ve velké oblibě, takovému místu říkají Bog garden. Obvykle se na mokřad používá fólie jako na jezírka, jen se zapouští asi 30 - 40 cm hluboko a okraje se v 15 cm výšky zapustí do okolní zeminy. Vznikne tak vanička hluboká asi 15 cm nad níž je dalších 15 - 25 cm již prostor, kde voda nesmí stát, ale odtékat do stran. Pro usnadnění lze udělat vaničku z prkenného rámu vysokého 15 cm, potaženého zevnitř fólií chycenou hřebíčky k hraně rámu. Rám sice časem pod zemí shnije, ale to vůbec nevadí, naopak. Vanička se pak naplní substrátem.

Taková mokřina, či spíše "vlhčina" se vyplatí pro větší počet rostlin. Jinak lze s úspěchem použít zakopanou plastovou misku - obal na pokojové rostliny. Je to ozdobný plastikový kryt na květináče, který dole má jakoby podmisku na zachycení vody a nahoru jen ozdobnou mřížku (kresba viz). Dnes se bohužel tyto misky obtížně shánějí, patrně se již nevyrábějí, ale mívají je občas ve starých prodejnách pro zahrádkáře. Možná se ještě najdou i u někoho doma. Ve spodní části misky se po zalití či po dešti udrží voda a přebytek odtéká mřížkou. Nádobu naplníte substrátem a k jejímu hornímu okraji vsadíte puk rostliny. Celek pak zapustíte cca 5-15 cm pod zem a zasypete opět substrátem (viz dále). Je to ideální pro toho, kdo má třeba jedinou rostlinu.

Substrát pro pěstování střevíčníků doporučuje každý pěstitel trochu jiný, mnozí si žárlivě střeží své tajemství směsi (bůhví proč?), ale je tu snad nejuniverzálnější návod :
1 díl drceného polystyrenu;
1 díl sušeného, rozmělněného rašeliníku (sphagnum);
1 díl čisté černé rašeliny;
3 díly co nejkvalitnějšího černého humusu z hrabanky od modřínu, borovice nebo břízy (případně z dobře zetlelého bukového listí a zetlelého borového jehličí). Do směsi lze nastříhat (nebo v drtiči nadrtit - to je výborné a rychlé) kousíčky suchých borovicových a bukových větviček a suchého bukového listí;
1 díl písku, raději říčního (betonářského);
4 díly agroperlitu.
Druhy rostoucí v přírodě na vápenci uvítají v zahradě přidat trochu vápencové drtě.
Substrát by měl být maximálně rozsýpavý, při stisku v dlani se následně hned musí rozpadnout - prostě taková mňam mňam pro střevíčníky. Směs by měla být jemně vlhká, neslepující se do hrudek.
Přesazování je nejlépe dělat v březnu až do poloviny dubna a v bezmrazých dnech zalévat, neprší-li. Již prvním rokem můžete očekávat u takto zasazených rostlin přírůstky (z jednoho puku až dva nové). Do tří, čtyř let, bude-li vše v pořádku, se můžete těšit z trsu urostlých kvetoucích jedinců. Přesazovat rostliny byste měli po tří až pětileté pauze. Ihned pak tehdy, zjistíte-li, že stanoviště nebo substrát jste nezvolili správně.

Světlo rostliny vyžadují rozptýlené, jako v řídkém lese - inu rostliny odtud povětšinou pocházejí. Slunce stačí, když příjde formou pohyblivého stínu. Zásadně od jihu musí být stín, proto je ideální východní poloha se sluncem jen po ránu a zbytek dne zastínění.

Zálivka je zapotřebí jen pokud alespoň jednou týdně nezaprší. Vlhko stačí jemné, proto více než týdně nezalévat. Máte-li pod rostlinou dobrou drenáž ze štěrku a drceného polystyrenu, pak delší deště neuškodí. Je dobré o jednotlivých druzích střevíčníků něco vědět a podle toho zalévat. Například Cypripedium reginae vyžaduje vlhka více (asi 2x týdně zalévat).

Hnojení jen málo a opatrně. Hnojivo nesmí změnit kyselé ph půdy. (Například Cypripedium acaule vyžaduje velmi nízké ph půdy!) Nejlepší je kostní moučka, drcený sušený kravinec - posypat po povrchu půdy. V nouzi hnojivo Kristalon, ale jen trochu. Velmi vhodná doba na hnojení je od dubna do června, pak již ne. V této jarní době rostliny raší a vytvářejí listy, takže potřebují více výživy. Naopak koncem léta rostliny tvoří z puků nové části a kořeny, a ty hnojivo nemají rádi.

Péče během roku není velká, jsou-li rostliny správně a vhodně vysazeny. Během jara a léta hlídat jen vhodnou zálivku (pozor po horkém letním dnu raději ne), jinak žádná větší péče. Na podzim je dobré rostliny hodně stínit, aby měly podmínky pro dlouhou vegetační dobu a v zemi se vytvářely silné, květuschopné nové oddenky. Začne-li rostlina během roku náhle žloutnout, pak rychle zastínit a zalévat. Před zimou je vhodné povrch kolem rostlin střevíčníků posypat 7 - 10 cm vysokou vrstvou z hoblin a drceného polystyrenu. Aby ji vítr neroznášel, přikrýt kouskem chvojí. Nezasypávat kůrou, ani drcenou. Pozor, kůrový substrát se při rozkládání chová agresivně a velmi odčerpává z půdy dusík. Když už, tak výhradně borová kůra, ale raději ani ta ne.

Škůdců střevíčníky nemají mnoho, spíše hrozí různé hniloby, není-li dobře namíchaný substrát. Když zjara rostlina nevzejde, zkuste ji z půdy vyjmout a zkontrolovat. Má-li nahnilé konce kořenů a oddenků, je třeba toto odstřihnout až do zdravého, živého rhizomu, plochu ošetřit prachem z dřevěného uhlí, nechat lehce zaschnout a znovu zasadit. Ovšem raději do nového substrátu, dostatečně lehkého. Rhizomům střevíčníků škodí také myši, které je okusují a listům i krčkům rostlin zase slimáci a plži. Posyp povrchu kolem rostliny insekticidem lecčemus pomůže. Hlavně v okolí nemít příliš mnoho vlhkých skrýší pro tyto plazivé potvůrky.

Co dělat s nově zakoupenou či jinak získanou rostlinou? Je-li zatažená, bez listů, je důležité jí zrevidovat oddenek - rhizom. Ten musí mít alespoň jeden pupen. Je-li rhizom světlý, nažloutlý, všechno je v pořádku. Pokud je hnědý, či dokonce se zahnívajícími konci, je to horší, ale dá se to zkusit zachránit ošetřením (viz výše). Pokud je rhizom začernalý, nebo suchý, pak už rostlině nic nepomůže. Je mrtvá.
Pokud od někoho přenášíte oddenek, pak v dírkovaném PVC sáčku nebo v mikrotenu, zabalený do rašeliníku (sphagnum) nebo sterilní rašeliny, případně ve Vermikulitu. Vše jen lehce zvlhčené a držet v chladu, aby se obsah nezapařil.

Velmi zajímavé a vyzkoušené způsoby pěstování a jiné informace naleznete také na stránce www.strevicnik.cz.

Množení střevíčníků

Je to docela věda, ale ne až taková. Hlavně musí být z čeho množit. Máte-li tuto možnost, nepropásněte ji. Střevíčníky si zaslouží, aby je lidé množili a udržovali v kultuře (v USA, ve státě Minnesota skupina nadšenců podnikla kdysi akci, kdy byly zpět vysazovány do přírody uměle namnožené Cypripedium reginae).

Nejjednodušší je množení vegetativní, obdobně jako u tropických orchidejí, tj. opatrným oddělením oddenků.Lze to provádět kdykoliv během vegetace, ale lépe v předjaří než začnou rašit nebo na podzim krátce před zatažením listů. Obvykle kořen - rhizom - větví, rozdvojuje se do stran, jakoby do V. Právě v tomto rozvětvení je vhodné rhizom uříznout. Rhizomy se také mohou rozřezat tak, aby na kouscích zůstaly 1 - 3 puky (očka). Řez je dobré zaprášit pudrovým stimulátorem nebo prachem z dřevěného uhlí a nechat zaschnout. Řízky se rozsází do substrátu jednotlivě k dopěstování. Zpočátku se nesmí příliš zalévat, ale nesmí také uschnout.

Druhý, podstatně náročnější způsob, je generativní množení ze semen. Jelikož střevíčníky, pokud se jim daří, vytvářejí ohromné množství jemných semen, zdálo by se, že jimi bude planeta zamořena, ale opak je pravdou. Ač je v jednom semeníku údajně až 30 000 semen (O.Sadovský, kniha Orchideen im eigenen Garten), vývoj rostliny od semínka po květ trvá v přírodě 10 až 17 let! Že při tak dlouhé době zajdou všichni slabší jedinci je jasné. Zůstane jen pár, skutečně odolných rostlin. O to více bychom je měli chránit. Naštěstí se našlo dost pěstitelů, kterým tento proces nedal spát a tak dlouho experimentovali, až mohli říci: Zvládneme to dříve než příroda. Již také za 7 let jim semenáčky kvetou.

V anglickém časopise Growing from seed kdysi publikoval David Batty své dlouholeté poznatky a nezištně se o ně podělil. Stručně popsal jak postupoval:
1. Všechny pomůcky a nádoby k výsevu sterilizoval nebo desinfikoval roztokem sody (10 gramů ve 140 ccm vody, roztok přefiltroval).
2. Před výsevem sterilizoval i semena, a to do pár kapek sodného roztoku ve zkumavce nasypal trochu semen a vše chvilkově protřepával 15 - 20 minut. Kapičky se semeny pak odkapával na povrch filtračního papíru v miskách.
3. Semena nakapal - vysel do petriho misky na rovný kousek filtračního papíru, zvlhčený převařenou vodou a přikryl víčkem. Obdobně vyzkoušel amatérský postup, kdy vzal mělký široký plastový kelímek (jako od Ramy, Perly) s víčkem, desinfikoval jej sodným roztokem a vypláchl převařenou vodu. Půl kelímku naplnil sterilizovanou vatou (ke koupi), zalitou trochou studené převařené vody tak, aby se vata rovnoměrně slehla. Povrch pokryl vrstvičkou z rozstříhaného starého sepraného a přežehleného bavlněného kapesníku, na který položil rovnoměrně čtverečky filtračního papíru. Na ně po jejich provlhnutí vysypal i nakapal po troškách semena. Studenou převařenou vodu doplňoval při okraji tak, aby povrch byl trvale vlhký, ale semena se nesplavila z papíru. Víčko kelímku proděravěl několika otvůrky, aby částečně větralo a pak kelímek uzavřel. Úspěch se dostavil jako u petriho misek.
4. Sterilizovanou pinzetou (zubařská zahnutá je nejlepší) semena rozprostřel na papíru tak, aby byla co nejdále od sebe.
5. Pak jen dbal, aby prach ani nečistoty se nedostaly pod víčko (vše lze vložit ještě do mikrotenového sáčku), aby papír se semeny byl stále vlhký a výsev aby neplesnivěl.
6. Výsev ponechal v pokojové teplotě u severního okna v bytě (18-21° C) normálně na světle ale bez slunečního svitu. I do kelímku proniká trochu světla stěnami. Umístění ve skleníku se ukázalo nevhodné, neboť zde kolísají teploty a létají spóry plísní, řas, mechů, játrovek atp.

(Na snímku vpravo je Cypripedium arietinum ).

Ve svém návodu pak zdůraznil: Je třeba se vyzbrojit trpělivostí, neboť klíčení může nastat i třeba po roce od vysetí! To již obvykle pozornost pěstitele opadá a výsev obvykle uschne nebo shnije. Neklíčící výsev nelikvidujte ani po roce. První známka úspěchu bude malé kulovité tělísko zvané protocorm. Později se objeví malý kořínek. Nenechte se nyní zlákat k přihnojení (jako to dělají pěstitelé orchidejí) do roztoku vody. Čtyři až šest týdnů po vyklíčení nastává kritický moment - přesazování do substrátu.

Pikýrovací substrát udělejte z velmi jemné rašeliny a čistého říčního nebo jemného bílého sklářského písku v poměru 1:1. Do směsi přidejte kousíčky drceného dřevěného uhlí. I nadále je třeba vše mít sterilní a případně sterilizované. Misku naplňte do čtvrtiny obsahu dokonale čistými vyvařenými úlomky z květináče, mezi něž rozdrobíte sušený rašeliník. Až po povrch pak doplňte pikýrovacím substrátem.

Pomocí zubařské zahnuté pinzety berte jednotlivé semenáčky z misky. David Batty doporučuje máčet je ještě do měďnatého přípravku s protihoubovým účinkem. Dobrý je také například Previcur. Přepichování pak spočívá ve velmi opatrném pokládání semenáčků na povrch zvlhčeného substrátu. Křehké vlásky kořínků se nesmí polámat. Protože kořínky střevíčníků rostou do šíře a ne do hloubky, nechávejte kolem semenáčků alespoň dva tři centimetry prostoru. Vše nakonec zamlžte převařenou studenou vodu a misku opatrně vložte do mikrotenového sáčku. Miska v sáčku musí stát ne světlém místě u okna, ale opět na ni nesmí přijít slunce. I nadále je třeba udržet teplotu okolo 18 až 21°C. Sáček je třeba občas vyvětrat a zkontrolovat, zda semenáčky neplesniví (to už je obvykle ale pozdě). Jakmile se zvětšují a rostou, lze teplotu trochu snížit, asi na 14°C.

Další otužování a růst probíhá během roku v kontejnerech a teprve v následujícím roce, dostatečně otužilé a velké oddenky lze vysadit ven do volné půdy. I zde musí být uděláno trvale podvlhčené stanoviště jak bylo řečeno v úvodu.

Mnohem snazší postup s menší pravděpodobností úspěchu, ale podstatně menšími starostmi, je přímý výsev k prosperující rostlině. Přijatelně úspěšné pokusy byly dělány s rostlinou Cypripedium calceolus, která dobře rostla na stanovišti. Stačilo lehce odhrábnout asi centimetr půdy (ne více!) nad oddenky, a na zvlhčený povrch vyset semena střevíčníku přímo ke krčku rostliny. Takto lze vysévat nejen semena C.calceolus, ale pokus proběhl i s jinými druhy s přibližně stejným výsledkem. Nejde tak o hostitelskou rostlinu jako o mycelium houby, která roste v symbióze s kořeny - oddenky střevíčníků. Semenáčky se pak odebraly s trochou zeminy nabalené na kořínky po postřiku vodou a vysadily se do pikýrovacího substrátu (viz výše) nebo na předem připravené stanoviště. To by nemělo být čerstvě založené, ale udělané s velkým předstihem, aby se na něm půda uklidnila, usadila a mikroorganizmy začaly pracovat.

Již bylo řečeno, že půda pro střevíčníky musí být stále vzdušná a vlhká, proto by stálo za pokus využít jeden z poměrně nových přípravků Stockosorb nebo Wurzelschutz-gel (prášková hmota vytvářející jemné gelové kuličky v půdě, schopné zadržet až 2 litry vody v 10 gramech přípravku rozptýleného v půdě - k dostání ve specializovaných prodejnách s osivy). Při používání písku do směsi půdy se osvědčil jemný bílý křemičitý písek používaný k prosýpání zámkové dlažby na chodnících. Je téměř sterilní a zcela netečný.

Pěstitelé střevíčníků by vám potvrdili, jak jsou některé druhy náročné na udržení v kultuře. Takže pokud jste úplní začátečníci zahrádkáři, raději si rozmyslete, zda nejdříve nenasbírat zkušenosti s jinými, podobnými, ale ne tak náročnými rostlinami. A znovu nutno připomenout: jakékoliv rýpání těchto rostlin z volné přírody je bez povolení zakázané (CITES).

S použitím překladů ze zahraničních materiálů, informací od přátel a s doplněním vlastních zkušeností připravil Martin Pilný.
Znovu připomínáme, že poklepáním myší na modře zvýrazněné názvy střevíčníků se vám zobrazí jejich fotografie. Většina snímků je ze zahraničního odborného tisku a katalogů pěstitelů.
Kresby Zdenka Kocourková.