„Kopečky“ nad Montserratem

Malé hory plné velkých botanických a geologických unikátů.

Nejeden návštěvník Španělska, zvláště Barcelony, si nenechá ujít návštěvu starého, obrovského kláštera Montserrat. Stojí vysoko na strmých svazích minipohoří, jen 30 km severně od Barcelony. V nadmořské výšce mezi 900 a 1200 m.n.m. se kolem a hlavně nad klášterem rozkládají hřebeny Santa Magdalena-Tebes, Serra De Bellavista, Sant Salvador-Tebaida a Caval Bernat. Jsou to zajímavé slepencové skály, kužele, strmé suťové svahy, hluboké rokle a mělké závrty. Klášter sám o sobě je mimořádně krásný a cenný. Však jej navštěvují desetitisíce turistů ročně a až k němu vede perfektní silnice, zakončená maxiparkovištěm. O klášteru se můžete dočíst na mnoha jiných stránkách. O kvítí nad ním již méně.

Klášter Montserrat Doslova pár desítek metrů od silnice za klášterem totiž začíná divoká, dosti panenská příroda, protože pěších turistů již sem mnoho nejde. Výhodné je vyvézt se od kláštera lanovkou na nejbližší vrcholek Sant Joan (970 m) Zde je příroda zdevastovaná jako všude na světě těsně kolem lanovek. Ale stačí obejít budovu lanovky doprava a jít po hřebeni směr Santa Magdalena-Tebes a Sant Jeroni-Tabor. Asi po půl hodině chůze od lanovky jste náhle jako v jiném světě. Přes hřebeny a okolo úžasně bizardních slepencových skal z křemenných oblázků můžete po stezičkách obejít horskou podkovu, která se nad klášterem vypíná. Po asi dvouhodinové hřebenové tůře lze sejít jednou ze stezek dolů do zalesněného kaňonu a přijít po další hodině zpět ke klášteru. Ideální okružní cesta, při které uvidíte nejen nádherné scenérie skal, ale duše botanikova zaplesá, když vidí (koncem června) rozkvetlé spousty zajímavých rostlin. Asi o měsíc dříve zde pro změnu kvete mnoho méně známých cibulovin. Všechny tyto rostliny jsou pravými skalničkami, protože tu ve většině případů vyrůstají ze skalních věží, stěn, škvír a sutí, na skalních římsách a pod jejich převisy. Máte-li více času, chuť a síly, lze se ponořit do labyrintů skal na rozsáhlé ploše severozápadně od kláštera nebo vystoupat na jeden z nejvyšších vrcholů Miranda de Sant Jeroni (1236 m). Před tůrou je třeba si dole vzít vodu na pití. Pohoří je po většinu roku zcela bezvodé, přesto rostlin je tu překvapivě mnoho. V údolí – kaňonu se pod listnatými stromy místy objevuje potůček, který u kláštera je už schopen dělat i kaskády.

Uvádíme mapku oblasti v měřítku 1:10 000. Budete-li ji chtít vytisknout, musíte nastavit tiskárnu na orientaci papíru "na ležato". Při čtení mapy se neobejdete bez lupy, protože je poměrně špatně čitelná pro množství detailů a husté vrstevnice. Mapku však lze na obrazovce i zvětšovat po stažení do počítače.

	Hřeben pohoří je snadno schůdný, pokud se držíte hlavní hřebenové cesty nebo stezek, často jen kozích. Mnohé ze skal jsou také nádherné horolezecké terény, protože slepencové skály jsou hrubé a mají mnoho přírodních chytů. Přesto v oblasti skalních věží je průchodnost terénem náročná a doporučuje se nescházet ze stezek a cest.
	Velké porosty zde vytváří příbuzný devaterníků plazivý *Cistus clusii* s úzkými stříbřitě zelenkavými listy a poměrně velkými bílými květy. V rostlinách je často prorostlý rozchodník Sedum sp. Stanoviště je absolutně suché a úpalové, s rychlým odtokem vody při deštích, kterých ovšem v této oblasti není během roku mnoho.
	Další jeho příbuzný Cistus albidus je zde vzácnější, ale v suti září jeho velké květy, které jsou jakoby krepované. Květy mají průměr až 6 cm a šedozelené listy napovídají, že jde také o aridní druh, milující slunce a sucho. Jeho předností je dlouhá doba kvetení, často již od konce dubna do konce června.
	Z porostu plazivých suchomilných rostlin, zvláště mateřídoušek, místy jako majáček vyčnívá tento svlačec Convolvulus lanuginosus. Jeho narůžovělé, téměř bílé květy jsou ve shluku poupat na konci asi 20 cm vysokých hustě obrvených lodyh. Rostlina působí stříbřitým dojmem a je velmi elegantní. Že by ve vlhku shnila je víc než zřejmé.
	Další absolutně suchomilná rostlina s hlubokým kůlovým kořenem je zatím přesně neurčená pumpava, pravděpodobně Erodium daucoides, jejíž 3 cm vysoké bochánky stříbřitých listů, jemně prostříhaných, působí nadýchaným dojmem. Nad listy se na deseticentimetrových lodyžkách vznášejí jemné růžové květy s karmínovými žilkami, velikosti asi desetikoruny. Pro pěstitele a sběratele je zajímavé, že ač ještě rostlina kvete, má již na odkvetlých lodyhách zralé semeníky, které vystřelují semena. To je doklad, že tato pumpava kvete téměř celé léto a umí se kolem sebe dobře množit, v některých případech i plevelit.Stačí jí ale dát prostor a máte místo s květy celé léto..
	Modré květy lnu Linum narbonense (vlevo) nelze přehlédnout, protože rostlina je asi 25-30 cm vysoká a zářivá modř svítí na dálku. Rostliny si libují v suťových svazích mezi trsíky trav, obvykle ostřic. V přírodě je tento len na suchých stanovištích poměrně nízký. V zahradě je schopen dorůst až půl metru, protože obvykle dostane více humusu a zálivky než v přírodě.
	Na obrázku je poměrně málo známý druh Aphyllanthes monspeliensis, který zde není tak hojný jako jiné rostliny a také mnohem méně nápadný, protože jeho drobné květy na sebe tolik neupozorňují. Je vyšší, obvykle 25 až 40 cm. Roste zde mezi travami na plném slunci v sutích. České jméno je téměř neznámé - bezlistka. Je to vytrvalá, jednodomá, trsnatá bylina, s vláknitými tuhými kořeny (dělávaly se z nich košťata). Roste různě vzácně v západních oblastech okolo Středozemního moře až do výšek okolo 1500 m. Jeho od tud nejbližší další lokalita je v jižní Francii, odkud přivezl detailní snímek květu Petr Pivoňka . Bližší popis je také na stránkách botany.cz.
	Stříbřenky se ve starověku používaly k léčbě ekzémů na prstech. Dnes jsou mezi botaniky a pěstiteli symbolem suchých štěrkových stráněk celodenně ozářených sluncem. Nad Montserratem roste tato plazivá Paronychia capitata v obrovských plochách a její jakoby slaměné stříbřité květy šustí ve větru.
	Každý pokročilejší skalničkář tuto rostlinu dobře zná. Známá Ramonda myconi (synonymum Ramonda pyrenaica) s nádhernými k zemi přitisklými růžicemi krepovaných obrvených tmavozelených listů. Nad nimi se nadýchaně vznáší na 10 - 15 cm vysokých lodyhách zářivě lilafialové květy. Ramondie žádají vlhčí a stinnější polohu, proto je s podivem, že na skalách nad Montserratem jsou jich kolonie, ale vždy na odklonu od plného slunce a v místech, kde ze skály vzlíná vlhkost či pramínek vody. Proti populaci ze vzdálených Pyrenejí se jeví jako suchu odolnější a možná by si zasloužila hlubší studium botaniků, protože některé znaky (například červenofialové lemování listů a stavba i odstín květů) napovídají, že by to mohla být samostatná subspécie či dokonce druh.
	Skutečný klenot zdejších hor a patrně nějkrásnější skalnička sutí na hřebeni. Jen asi 3cm vysoký len Linum suffruticosum zde kvete narůžovělými, téměř bílými květy ve velkých koloniích. Nejvíce se vyskytuje na lokalitě asi půl hodiny od lanovky směrem k vrcholům. bělorůžové koláče nelze přehlédnout. Patrně není v kultuře, protože kůlovitý kořen nedovoluje jeho přenesení do zahrady a v době semen se rychle vysype, takže jej uhlídat může leda domorodec. Roste na plném slunci v písčité suti.
	Pastva pro oči běžného turisty, lahůdka pro horolezce, to je skalní město nad klášterem. Mnohé z těchto bizardních skalních útvarů mají jména podle toho, co v nich lidé viděli. Ještě častěji je kdejaký útvar pojmenován po některém ze španělských světců. Jde o slepencové skály, kde převažují křemínky a valounky křemene slepené ztvrdlým pískem a dokazuje to, že zde bylo v pradávnu dno moře, které po vyzdvižení při vrásnění Země zerodovalo a dál zvolna eroduje.
	Poměrně známá čemeřice Helleborus foetidus, je zde rozšířena mezi stromy níže pod hřebenem, v polostínu. Má zde trochu jiné, drobnější květy, než jak jsou známé z jiných Středomořských oblastí. Je to robustní druh a zajímá spíše odborníky a sběratele hajních druhů. Není to náročná rostlina na pěstování, má-li polostín, humózní půdu a stálé jemné vlhko. Snímek pořídil Cedrik Haškovec při své časně jarní výpravě do "kopečků" nad Montserratem.
	Narcissus assoanus patří mezi méně známé narcisy a rozhodně se o něm nedá říci, že je v zahradách rozšířen. Patří spíše ke sbírkovým rostlinám nadšených "cibulářů". Roste na pár lokalitách Španělska a jižní Francie. Montserratské sutě patří vzácně k nim. Tento narcis má rád plně osluněná místa, ale roste téměř vždy mezi kameny v suti, tedy v místech s rychlým odtokem vody, v létě "vypékaných" sluncem. Není vyšší než 20 cm a jeho květ se od jemu podobných narcisů liší korunkou i trubkou. Bližší detaily naleznete na stránce botany.cz. I tento snímek pořídil Cedrik Haškovec při své dubnové výpravě nad Montserrat.

Nahoru