Pohoří KOMOVI

nevelké hory
v Černé Hoře,
potěší srdce
každého skalničkáře.

Balkánské pohoří Komovi, které vytváří hraniční hory mezi Černou Horou a Albánií je zvláštní z mnoha důvodů. Především je pro nás dost daleko, a tak je u nás stále málo známé. Zájezdovým autobusem je to z Prahy více jak 24 hodin jízdy, po ne vždy perfektních dálnicích a silnicích. Cesta za to ale stojí. Zvláště v době květu námi vytoužených skalniček, tedy koncem června, začátkem července.

Pohoří, které není rozsáhlé, tvoří dva výrazné vápencové vrcholy: Kom Kučki 2487 metrů vysoký a Kom Vasojevički vysoký 2461 metru. Oba vrcholy jsou spojeny v jižní části podkovovitým hřebenem, který je výrazně nižší než krajní vrcholy. Hlavní turistická stezka (nikterak příliš vyšlapaná) vede na Kom Vasojevički. Začíná na konci horské makadamové silničky, končící na rozlehlé travnaté pláni Štavno se salašemi a nezbytnými ovcemi. Silnička začíná v sedle Tresnjevik na hlavní silnici z Kolašinu do Andrijevice. Autobusem lze dojet jen na sedlo Tresnjevik, kde je i milá levná hospůdka. Odtud musí turista pěšky lesní silničkou asi hodinu a půl šlapat na horskou pláň. Osobním nebo terénním autem lze dojet až na horskou planinu se salašemi během dvaceti minut. Z náhorní planiny Štavno je nádherný výhled na oba hlavní vrcholy pohoří Komovi. Od sebe je rozděluje skutečně hluboké údolí. Takže se vydáme na bližší Kom Vasojevički. K jeho vrcholu lze dojít asi za dvě a půl hodiny. To ovšem musíte být turisté "běžci". Skalničkář tam nedojde ani po čtyřech hodinách, protože na každém kroku má důvod se zastavovat, stále něco obdivovat, stále co studovat, stále fotografovat. CO? No samozřejmě kytičky. Drobné i vyšší, vzácné i známé. Rostou tu v suťových polích i na skalních ostrozích, hodně pak v horském drnu úbočí hor.

Místopis pohoří Komovi je poněkud komplikovaný. Obecně se dělí na severněji ležící skupinu Vasojevića Komovi, dále na jih za udolím Tary pokračují Kučki Komovi. Historický název Komovi ale označuje vlastně jen severní část Vasojevića Komovi s nejvyššími vrcholy pohoří: Kom Vasojevićki (2461 m.n.m.) a Kom Kučki (2487 m.n.m.). Názvy připomínají staré černohorské rody Vasojevići a Kuči, kterým tato oblast patřila. Povědomí rodové příslušnosti zde bylo, stejně jako například v Albánii, ještě dlouho po vzniku moderní Černé Hory nadřazeno povědomí státnímu. Těžko přístupný terén představoval pro místní rody výhodu v bojích s osmanskými Turky. Jako jediný region na Balkáně tak Černohorci po staletí s úspěchem odolávali nepřátelským nájezdům, což se dodnes mimořádně silně projevuje v národní hrdosti, jinak početně velmi malého etnika. Jména starobylých „rodin“ přešla často do názvů vesnic (městské osídlení nebylo nikdy pro Černou Horu typické), jako např. Bečići, Mandići, Doljani apod.

Půvabné bylo setkání s pastevcem na úpatí Komu Vasojevički. Hrdě nám líčil, že je komunista, ale také muslim, že je velmi bohatý, protože má čtyři ženy a mnoho dětí a ještě více ovcí. Byl natolik svérázný v názorech, že nemělo cenu s ním diskutovat. Přitom šel pěšky po silničce (kde by mohl jet autem) několik kilometrů do civilizace, aby zakoupil potřebé věci nahoru do salaše.

Ale vraťme se od geografie a místního lidu ke kytičkám. Je zde mnoho druhů rostlin a některé vám představujeme na snímcích. Je to jen zlomek toho, co na pohoří Komovi roste.

Pokud vás zajímají oficiální internetové stránky této oblasti, klikněte si na http://www.ecotourism.cg.yu/komovi/komovi.htm.

Připravil a fotografoval ©2004 Martin Pilný

Linum capitatum, žlutý len, který zde roste především na úpatí v loukách, je pouhých 15 cm vysoký a spokojí se s propustnou jemnou kamennou drtí a trochou humusu, mezi trsíky ostřic.

Svahy vrcholů obou Komů jsou jen řídce porostlé stromy. Je zřejmé, že se na tomto stavu podepsalo pastevectví. Převládají zde statné balkánské borovice Pinus heldreichii, (synonymum: Pinus leucodermis) které mají ve většině případů typické šavlovitě prohnuté kmeny a praporovité koruny z větrem ošlehaných větví. Nejlépe tak dokazují, odkud vítr vane nejčastěji. Vrcholové partie jsou zcela bez stromů, které zde nahrazují jen plazivé vrby a keříky dalších dřevin. Na snímku je vzadu za borovicí vidět náhorní planina Štavno, východisko na tůry do Komovi.

Dactylorhiza cordigera, je zástupcem vstavačů, kterých na horách zde mnoho neuvidíte. Více jich je dole v údolí. Je zajímavé, že v nedalekém pohoří Durmitor a na jeho úpatích jsou těchto rostlin porosty. Vstavače jsou krásné drobnokvěté orchidee, ale jejich pěstování již vyžaduje znalce. Rýpat je nemá smysl, neboť obvykle uhynou dříve než se nadějete. Pěstované ze semen pak vyžadují obrovskou trpělivost a čas. A také podmínky neboť jsou to rostliny vyžadující specifické prostředí.

Gentiana dinarica, je krásný hořec, patřící do skupiny bezlodyžných, zde vytváří kompaktní nizoučké trsíky vždy v humusu. Rostliny nejsou vyšší než 10 cm v květu a v zahradě mají rády humózní místo s odtokem vody, ale nesmí zde přeschnout.

Gentiana verna, forma hořce, kterou udržet v kultuře je obtížné, by stála za bližší prozkoumání. Má skutečně obří květy proti nám známému hořci jarnímu ze střední Evropy. Roste jen na vlhčích humózních místech, obvykle v zápoji s travami. Stanoviště má stále jemně vlhké ale ne mokré, dostatek světla, ale nebývá na plném slunci, spíše v chladnějších polohách. Nebyl zde vyšší než 4 cm a jeho květy nešlo přehlédnout. Vytváří zde kolonie trsíků, když má vhodné stanoviště.

Iberis sempervirens, dosti známý štěničník z našich zahrad se zde vyskytuje téměř výhradně v travách či na okrajích skal. Vidět jej v přírodní lokalitě je příjemný zážitek. Nějak tak, jako když potkáte starého známého. To, že zde roste v travách, je dokladem, že velký úpal balkánského slunce by mu asi nesvědčil. Je to však nenáročná, vděčná rostlina.

Phyteuma confusum na Komovi roste také v travách a drnech nízkých ostřic. Svědčí to o tom, že rostlina má ráda humózní půdu. Její ocelově modrý květ vykukuje nad traviny do výšky i 20 cm. Listy nenápadně skryté kdesi u země. Tento zvonečník je nenáročný, ale jen s obtížemi se množí ze semen. Nerad totiž vzchází jeho superjemná semena, která se musí vysévat vyloženě na povrch substrátu a nezasypávat.

Scorzonera rosea je půvabná rostlina, 15 - 25 cm vysoká, rostoucí výhradně v travách, na plném slunci. Květy vystrkuje nad traviny, takže laik si může myslet, že tak kvete tráva. Má ráda vlhčí humózní místa, ale ne mokrá.

Edraianthus montenegrinus, zde na Komovi zamotal hlavu i odborníkům. Od klasického druhu Edraianthus graminifolius se liší drobnějším listem a menšími shluky květů na lodyze. Může jít i o mezidruhového přírodního křížence mezi E. graminifolius a E. montenegrinus. Rostlina zde vytváří rozvolněné trsíky a nízké porosty v širokých spárách skal. Není vyšší než 3-5cm.

Edraianthus zogovicii, je v podstatě endemitem jihu Černé Hory a roste jen na pár místech této balkánské země. Jedním z klasických míst jsou i Komovi. Rostlina má drobné listy přitisklé k zemi a květní lodyhy, mající tendenci poléhat, výjimečně přesáhnou 5 cm. Při prvním nálezu ve výšce asi 1800 m jsme jásali, při devadesátém jsme zde rostliny už přecházeli. Tyto modroušky jsme nacházeli v alpinském stupni nad 2000 metrů na okrajích trsíků nízkých trav na skalkách, ve skalních vodorovných štěrbinách ale jen skutečně výjimečně na převisech a stěnách.

Jasione orbiculata, českým jménem pavinec, v květu vysoký maximálně 8 cm, zde sporadicky zdobil hrany skalek mezi nízkými travinami a vytvářel půvabná hnízda modrých kuliček květů. Byl vždy na plném slunci a dosti suchém stanovišti. Velké vlhko by jej zahubilo. V zahradách jsou tyto rostliny poměrně nenáročné, stačí, když dostanou drenáž a trochu humusu ve štěrku.

Lilium albanicum, klenot jihu Balkánu, nešlo na Komovi přehlédnout. Tato lilie, obvykle dorůstá výšky 30 cm, ale na Durmitoru - nedalekém pohoří - jsme našli i metr vysokou rostlinu s více květy na jediném stvolu. Je to skutečně kráska, rostoucí zde také mezi nízkými travami, v nadmořské výšce okolo 1800 metrů. Již latinské jméno této lilii dokladuje, že nedaleko je Albánie, a že jde o endemit této oblasti. Zahleďte se chvíli na fotografii a pochopíte, proč se člověk plahočí do hor.

Aquilegia dinarica, nádherně modrý orlíček, zde rostl na vlhčích místech téměř ve výšce 2000 metrů, v travách mezi skalkami. Byl obdivuhodně robustní, až 30 cm vysoký. Bylo viditelné, jak se množil samovýsevem jen v určitých místech, kde vytvářel celé kolonie. Kam semínka tohoto orlíčku nedolétla, tam jste jej nenalezli.

Trollius altissimus, (syn.: Trollius europaeus) není žádnou velkou vzácností. Vždyť tento upolín roste v mnoha zahradách. V Alpách jej můžete vidět na mnoha místech ve velkých koloniích. Zde je však zvláštností, protože tak hluboko na jihu Evropy už rozhodně nepatří mezi běžně viděné druhy. Na Komovi je také vidět ojediněle, vždy v travinách a drnech kde se drží vlhčeji. Spíše na plochách, kde jsou výležiska, než na svazích. Je z toho zřejmé, že sucho rád nemá. V horách dorůstá květ výšky okolo 30 cm, bohužel v zahradě je i půlmetrový. Ač běžný známý druh, přesto když jej potkáte v horách, nemůže vás jeho krásný květ nechat chladným. Když k pohledu na něj přidáte výhled z hory, z výšky téměř 2000 metrů dolů do údolí, pak už netřeba dalšího komentáře.

Valeriana bertiscela, kozlík, či spíše kozlíček beroucí dech. Tato něžná minirostlinka se objevovala sporadicky na stinných vlhkých stěnách skal v nejvyšších polohách hor. Chladné stanoviště a relativně vysoká nadmořská výška dokazovala, že pěstovat tuto rostlinku na skalce v nížině bude asi oříšek.

Pinguicula balcanica, bývá nesprávně označována jako Pinguicula leptoceras, je tučnice rostoucí v rozlehlých horách celého Balkánu, zvláště zde na jihu. Jako většina alpínek z vrcholové oblasti hor se nerada přizpůsobuje životu v nížinách. Proto i její pěstování patří k obtížnějším. Zde na Komovi roste na typických od slunce odkloněných vlhkých až mokrých místech, mezi mechy a kapradinkami. Její masožravost je zde dosti viditelná, podle zbytků mušek na lepkavých listech. Rostlina má poměrně malé listy přitisklé k zemi a květní lodyhy s modravými, až do běla zbarvenými květy výjimečně přesáhnou 5 cm. Mimochodem pro zajímavost: tuto rostlinu kdysi popsal z bulharských hor Rila a Pirin český botanik profesor Velenovský.

Dryas octopetala, všeobecně známá plazivá dryádka, nechyběla ani zde. Ovšem výhradně v nejvyšších vrcholových partiích, na skalkách a skalních hranách, vysluněná na kamenech a ... tradičně krásná.

Rozlučme se s tímto malým pohořím pohledem na Kom Kučki, druhý významný vrchol pohoří Komovi, vysoký 2487 m. Jeho nádherná kulisa vytvářela pozadí pro krásný žlutý len Linum capitatum v loukách na úpatí.